Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

8. Nechoď...

Vyjeli jsme na cestu do Liverpoolu na první koncert, který se neměl konat nikde jinde než v Liverpool Empire Theatre.
Rozhodli jsme se čtyřhodinnovou cestu zajet v osobní dodávce, do které se tak akorát vešly Rogerovy bubny. Již zmíněný bubeník zářil jako sluníčko, když se mohl ujmout řízení.

Všechno šlo jako po másle, za pár hodin jsme si nechávali zavazadla v rezervovaném domečku, následně štelovali všechny možné i nemožné dráty, dolaďovali a samozřejmě do toho všeho zkoušeli.

,,Do háje," zanadávala jsem, když mi nešel zapojit drát od mikrofonu do prodlužky kousek od bicí soupravy. Bylo tam spoustu pracovníků, ale prostě jsem nedokázala jen stát a nečinně přihlížet, takže jsem se dobrovolně nechala zaúkolovat.

,,Ale copak? Naše Alice je v nesnázích?" provokativně se ušklíbl Roger, když na mě shlédl.

,,Ale prosimtě," snažila jsem se dál zapojit tu blbou prodlužku. Vypadala jsem, jako bych jí dávala masáž srdce.

,,Jsi si jistá?" zeptal se, loktem se opřel o jeden buben, podepřel si hlavu a dál mě nečinně, dokonce znuděně pozoroval.

,,Jo sakra!" zavrčela jsem. Já to prostě doprčic zvládnu!

,,Chceš pomoct?" zeptal se konečně.

Zapřela jsem se dlaněmi o skrčená kolena pod sebou, abych se na něj mohla otráveně podívat. Užíval si pocit, že ho potřebuju.

,,Jo, asi jo," přiznala jsem nakonec.

,,A jak se říká?" nevinně zamrkal.

Pozvedla jsem ruce a obličej stočila do zvláštním grimasy. Můj postoj jasně říkal: ,,to myslíš vážně?"

,,Prosíím, pomůžete mi, Vaše Vísosti?" udělala jsem psí oči.

Vítězně se usmál, konečně se zvedl ze svého vyhřátého místečka a klekl si těsně vedle mě.

Zaujatě jsem sledovala jak tenhle zapeklitý úkol vyřeší. Vlastně nakonec jen jemně pootočil prodlužkou a pak jednou, silně přitlačil. Ozvalo se hlasité lupnutí jako signál, že se dráty spojily.

Překvapeně mi vylétla obě obočí vzhůru.

Roger se ke mně trošku naklonil a zašeptal: ,,kdybys kdykoliv něco potřebovala, stačí říct."

Zvedl se a odkráčel za někým, kdo ho volal. Zůstala jsem tam opařeně sedět, celá zmatená jeho chováním.

×××

Kluci hráli skvěle. Strhli dav, který znal zpaměti texty písniček. Dávali do toho úplně všechno, tu energii pocítil prostě každý.

Po skončení koncertu Roger v zákulisí nadšeně zařval: ,,A teď se to jde zapít!"

Všichni samozřejmě souhlasili. Teda až na mě. Neměla jsem bary ráda, například představa, že v nějakém budu jednou pracovat mě přímo děsila.

×××

,,Už půjdu," řekla jsem Soph, která se stihla dostat do nálady, takže mi na to jen lhostejně kývla a dál se věnovala rozjařenenému Rogerovi, který zrovna náleval jakýsi tvrdý alkohol.

Sesunula jsem se z barové židličky a zamířila ke dveřím. Vítězně jsem vydechla, když jsem se davem prodala k východu.

×××

V domečku, který byl rozhodně větší než bylo potřeba (Freddie je prostě Freddie) jsem si zadělala na čaj v obýváku s kuchyní a sedla si do měkkého křesla s knížkou.