Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

12. V Pasti

,,Nasedat, dámo,"otevřel mi Roger dveře jako pravý gentleman. Musela jsem se zasmát tónu, kterým to řekl.

,,Děkuji, pane," odpověděla jsem a pokusila se napodobit ho.

Roger se ujal řízení našeho mikrobusu, protože si nedal říct. Prý se nadopoval kofeinem, takže jsme se nemuseli bát, že by nedej Bože usnul. Prostě všichni tentokrát museli respektovat jeho lásku k autům ať už na to byli jakékoliv argumenty.

Z Briminghamu do Newcastlu jsme vyjížděli okolo druhé hodiny ranní, vzhledem k práci po koncertě a balení. Cestu jsme odhadovali na takové čtyři hodiny.

Byla jsem jediná (tedy ještě s Rogerem), kdo pořád nespal. Nemohla jsem a tak vylo mou zábavou znuděné pozorování prázdné cesty a plavba mořem myšlenek. Tedy vlastně nejen to. Taky jsem pozorovala ze zadního sedala za spolujezdcem našeho řidiče Rogera. Soustředěně sledoval cestu, přičemž se lehce mračil. Taky vypadal, jakoby měl kreativní chvilku, jelikož se mu semtam pootevřely rty v okolnímu světu skryté melodii.

,,Jsi unavený, nechceš zastavit?" zeptala jsem se, když už si asi po desáté protřel rukou oči.

,,Jo, to bych mohl." Neochotně mykl rameny, vypadalo to, že si to úplně nechtěl přiznat, a najel ke krajnici.

Byla jedna z teplejších zimních nocí a hvězdy svítily jako kdyby někdo rozsypal třpytky na černý papír.

Roger vystoupil z auta a lehce za sebou zavřel, aby nevzbudil naši posádku a hned si zapálil. Vylezla jsem za ním a proti mé vůli mnou projel záchvěv chladu.

,,Je ti zima," konstatoval a sundal si koženou budnu, která se ocitla na mých ramenou. Přistoupili ke mně a zapnul mi ji, jako malému dítěti.

,,Děkuju," vděčně jsem se zachumlala do teď už skoro mojí bundy a okamžitě ucítila jeho vůni, jako vždy když mi půjčil něco svého.

,,Byla jsi citlivá na hluk?" zeptal se do ticha a poptáhl z cigarety.

,,Jo... Byla. Přestěhovala jsem se, kvůli tomu, že jsem chtěla klid, toho se mi upřímně moc nedostalo," odpověděla jsem.

,,Ale poznala jsi mě," i ve tmě jsem poznala, že se samolibě usmál. Poslední dobou jsem měla strach, že mi budou muset amputovat některé končetiny z důvodu odumření, jelikož všechna krev v mých žilách se mi nahromadila do obličeje.

,,A co jako?" odpověděla jsem možná až moc podrážděně, v marném pokusu zakrýt rozpaky.

,,Ale nic," melodicky se zasmál a způsobil tak rozpínající se teplo v mé hrudi.

Co to se mnou dělá?! Pomoc.

Nikdy jsem nekouřila, ale nějak jsem měla chuť to zkusit. Teď a tady. Možná proto, že mě jeho společnost tak zneklidňovala.

,,Můžu?" šmátrnula jsem do míst, kde jsi předpokládala jeho ruku.

,,Ale jasně," přiložil mi lehce cigaretu k ústům abych popotáhla. Okamžitě jsem se hluboce rozkašlala.

,,Tak tohle asi úplně ne," poradil mi blonďák. Musela jsem souhlasit.

Po tom, co jsem se uklidnila jsme si ještě chvíli povídali, dokud Roger nedokouřil.

×××

Když jsme se vrátili do auta, na mém místě se rozvalil Freddie. Ani jsem neslyšela, že by někdo otevíral dveře. Snad mi Roger neotupil ještě smysly!

,,Tady se mi bude líp spát," řekl rozespale a v zápětí odplul do světa snů.

S povzdechem jsem obešla auto a sedla si na místo spolujezdce.

,,Ehm.. Promiň, Freddie se nám přestěhoval," vysvětlovala jsem rychle, když jsem usedala.

,,V pohodě... Aspoň si mám s kým povídat," podíval se na mě Roger.

Jemně nastartoval a motor, který hned začal šlapat. Neušel mi jeho blažený úsměv. Ach ta auta...

,,Tys nikdy nekouřila, viď?" zeptal se tlumeně Roger sledujíc cestu, kterou ozařovala světla.

,,Ne," pokrčila jsem rameny a zabubnovala prsty do stehna. Nechápala jsem, proč se na to ptal.

,,Co tě vedlo k tomu to zkusit zrovna v tu chvíli?" zaujatě se zeptal a těknul po mně pohledem.
A sakra... Blesklo mi hlavou. To mi jako čte myšlenky? Zná mě tak dobře nebo... Nebo co? O co mu jde?

,,No... Já vlastně ani nevím," hlas se mi nervozitou zadrhával.

,,Aha... Jsi roztomilá, když jsi nervózní."

Zase ten jeho smích...

,,Hmm," nevěděla jsem moc co na to odpovědět, zase ...ale byla jsem vděčná za to, že byla noc a mé rudé tváře se schovaly do její náruče. Poslední jsem se červenala až moc často.

,,Ty se přede mnou stydíš?"

,,Cože?"

,,Lidi? Potřebuju na záchoood," ozvala se zezadu Sophie a já v duchu děkovala Bohu za vysvobození. Dál jsem se před naším bubeníčkem ztrapňovat nechtěla.

×××

Délka kapitol se s posledními kapitolami hodně liší. Nevím jak vy, ale já mám teda ty středně dlouhé o tak 700 slovech ráda - ani moc dlouhé, nebo krátké. Hlavně by mohly vycházet častěji! Co si myslíte vy? :)