Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

4. Přátelé

Za klukama jsem chodila každý den a trávila s nimi většinu času. Zvykla jsem si na jejich přítomnost a začínala je brát jako rodinu. Moje návštěvy už neměly prvotní účel, teď jsem byla spíš morální podpora.

Brian a jeho ukliďnující proslovy zachraňující každé nedorozumění, odvrácená, temná stránka Deakyho, Freddieho chytré poznámky, aaa... A... Roger.

Stali se z nás dobří přátelé, kteří si dokázali porozumět i beze slov. Bylo to trochu, dobře dost zvláštní.
Uměl ve mně probudit nějaký ten pozůstatek šílenosti a spontánnosti, což mi dřív připadalo absolutně nemožné.
Poslední dobou jsem se přes to všechno cítila v jeho přítomnosti nejistě.

Všichni mi přirostli za tak krátkou dobu k srdíčku. Dokonce až tak moc, že jsem úplně zapomněla na Sophii a když se rozezněl telefon, myslela jsem, že volá někdo z kapely.

,,No hurá. Kde trajdáš má milá? Už dva týdny ses mi neozvala. Že ty ses zamilovala!" vychrlila na mě Sophie, až jsem musela několikrát zamrkat, abych si zaškatulkovala všechna slova a rozluštila jejich význam.

,,To je na delší povídání. Za patnáct minut v kavárně u kašny."

Zavěsila jsem a hluboce vydechla.

Jestli jsem se zamilovala? Ne. To určitě ne, vždyť pořádně nevím, co to znamená.

Začínala jsem se cítit provinile, že jsem na svou nejlepší kamarádku téměř zapomněla.

×××

,,Takže ty se vídáš se Smile. Každý. Den," konstatovala s potlačovanou žárlivostí a zklamáním Soph po tom, co jsem jí všechno převyprávěla.

,,Už to tak bude. Pomáhám jim skládat. Promiň, jsem do toho tak zapálená... Rozhodně jsem to nedělala schválně," podívala jsem se mé kamarádce do očí. Všimla jsem si, že maskuje otrávení.

,,Však já vím," vydechla a usrkla si kávy. ,,Jseš taková... Jiná. Už jsem se ptala jednou, ale... Ty ses-"

,,Ne, to ne. Jsou to jen kamarádi. Jsem šťastnější, protože dělám něco, co mě baví."

,,Hmm... Tak až se to změní, dej mi vědět," mrkla na mě, ale bylo vidět, že si myslí svoje.

,,Nezmění."

×××

Když jsem se vrátila, byla jsem absolutně vyčerpaná. Sophie byla zvídavá a všechno chtěla vědět do podrobna, vlastně jsem se jí ani nedivila, když jsme se tak dlouho neviděly.

Spadla na mě špatná nálada kvůli tomu, že jsem na ni málem ZAPOMNĚLA. Na nejlepší kamarádku, která mi byla vždycky nápomocna i v těch nejhorších chvílích. Cítila jsem se jako zrůda, která si nedokáže vážit druhých.

Měla jsem pocit, že se mi ztrácí, že se mi vzdaluje nejdůležitější člověk v mém životě. Co budu dělat, až zmizí úplně, když už teď takhle vyvádím? Jo, jsem citlivka! Sakra citlivka!

Zachovala jsem se k ní hnusně, sobecky. Zároveň jsem sama sobě nerozuměla. Vždyť se přece nic nestalo! Soph na mě nebyla naštvaná.

Cítila jsem divně. Zmateně. To bylo děsně vyčerpávající. Bouchla jsem pěstmi do pohovky a schovala oči do dlaní. Nádech, výdech.

Musela jsem Sophii tolik zranit. Na povrch se mi draly slzy.

Rozhořčilo mě, když se ozval zvonek. Jako medvěd grizzly jsem se dovalila ke dveřím a s trhnutím je otevřela.

,,Jaký opovážlivec si dovol-"

Ve dveřích stál překvapený, možná trošku ustrašený Roger.

Vykulila jsem oči a vytlačila ze sebe: ,,Co... Co tady děláš?"

,,Přišel jsem se ujistit, že jsi v pohodě, jelikož touhle dobou už jsi byla dvě hodiny tamhle za těmi dveřmi," ukázal za sebe a změřil si mou rozzuřenou bytost.

,,Co se ti stalo, A?" zeptal se starostlivě a pohladil mě po tváři. Ucukla jsem a snažila se ho vytlačit z bytu, ale než jsem před ním zavřela dveře, vklouzl dovnitř. Chvíli jsem zoufale bojovala a zkoušela ho vytlačit, ale nedal se.

,,Běž pryč," zaskučela jsem a svezla ses po stěně. Nenáviděla jsem přiznávání si své slabosti, jelikož jsem vždycky tam někde vzadu věděla, že sakra slabá jsem.

Vložila jsem svůj obličej do dlaní a promnula si oči, abych z nich setřela rozmazaný povlak a začala zase vidět. Roger se ke mně sehnul a opatrně mě za ruku vyzvedl do stoje. Nejspíš pochopil, že vyzvídání by mi moc nepřilepšila.

S mou drobnou osůbkou zamířil do ložnice.

Položil mě do postele a přikryl dekou. Když se chystal odejít zachytila jsem ho za předloktí, abych ho zastavila.

,,Nechoď," zaprosila jsem.

Roger se zarazil. Beze slov si sedl vedle postele, chytil mě za ruku a povzbudivě se usmál, aby mě ujistil v tom, že nikam nedochází a je tady se mnou.

Sevřela jsem jeho dlaň a odplula do říše snů.