Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

1. Sliby Chyby

Vynesla jsem kufr do čtvrtého patra a zmoženě vydechla.

Kamarádka Sophie, která žila v Londýně nějakou dobu mi propůjčila byt po její tetě přes dvě kolena, jelikož se přestěhovala do domova důchodců. Neváhala jsem ani chvilku a její nabídku přijmula už jen kvůli tomu, že jsem se s ní zase chtěla vídat.

Sophie také slibovala klid, který byt nabízel a po kterém jsem tolik toužila.

Poslední týdny pro mě byly psychicky velice náročné. Rodiče se sestrou jeli z rodinné oslavy a já zůstala sama doma kvůli nemoci.
Dostala jsem zprávu, že odjíždí, ale nedojeli. Řidič kamionu propadl mikrospánku a najel jim do protisměru. Táta to nezvládl vytočit.

O týden později mi přišlo do schránky parte s tím, že babička zemřela.

Při vzpomínce na ně mi zvlhly oči. Dva týdny jsem jen ležela, plakala nejedla a dávala si za vinu, že jsem nejela a neodešla s nimi, když jsem to byla já, kdo je přemluvil aby jeli. Sophie za mnou přijela, jako jediná mě z toho všeho dostávala a nabídla mi nový začátek. Potřebovala jsem z našeho starého bytu vypadnout.

Teta jí prý říkala, že nikdo ze sousedů nehlučí a není protivný, přesně to, co jsem potřebovala k regeneraci mého narušeného myšlení. Klid a ticho. Blahodárná léčivá kombinace.

Vytáhla jsem z kapsy svazek několika klíčů a vyzkoušela snad všechny než se zámek se zasunutím jednoho z nich s lupnutím otevřel. Do nosu mě praštila vůně dřeva a starožitnosti, ale byt byl útulně zařízen a uklizen, asi tak, jako staré dámy mívají. Moc se mi to líbilo.

Předsíň byla podlouhlá a navazovala na ni kuchyň a obývák, každý na jedné straně. U vchodových dveří byl nalevo stolek s telefonem a věšákem, napravo botník s poličkou nad ním. Naproti vchodovým dveřím byly jedny dveře do koupelny a druhé nejspíš na záchod. Do ložnice a mého pokoje byly dveře kousek do strany od obýváku.

Pověsila jsem si jarní kabát na věšák a hodila tašku na zem. Zhoupla jsem se na špičkách jako malé nadšené dítě s nasátím vůně nového prostředí, nového domova.

Dala jsem si rychlou sprchu, abych si nepokazila první den v práci odpuzujícím pachem linoucím se na deset metrů do všech světových stran, který se na mě nalepil jako sekundové lepidlo při cestě. Schválně jsem řekla sekundové.

Práci jsem si domluvila už předem, (musela jsem přeci z něčeho žít), v jednom krámě s oblečením přes ulici. Směnu jsem měla od devíti do tří, což mi nejvíc vyhovovalo.

Vyhrabala jsem z tašky džínové zvonáče a pruhované, svetrové, přiléhavé tričko s krátkým rukávem. Postavila jsem se před zrcadlo a dělala několik póz, abych zkontrolovala svůj vzhled do té doby, než jsem si byla naprosto jistá, že vypadám přijatelně.

Zamknula jsem za sebou byt a šla do práce.

,,Začíná nový život, Alice," řekla jsem si pro sebe.

×××

První den v práci vyšel celkem fajn, ne celkem, přímo skvěle. Všichni spolupracovníci, dokonce i šef, byli velice vstřícní a chápaví k mojí situaci. Lidí bylo dost, ale dali se zvládnout i když na těle se mi to podepsalo.

Po dobelhání se domů, jsem se zmoženě zabydlela v koupelně a smyla ze sebe únavu. My dvě budeme kamarádky.

Znovuzrození. Jen tak se daly popsat mé pocity, když jsem místnost opustila.

Zabalená v ručníku jsem zase začala obracet obsah tašky vzhůru nohama, stále se oblečení nemělo k tomu roztřídit se do skříně.

Jakto?!

Mé ruce vytáhly první staré tričko a tepláky. Neměla jsem chuť někam lozit, na to jsem spálila veškerou energii a tak jsem se se stylingem moc neprala. Vlasy jsem si svázala do drdolu a rozvalila se na gauč s knížkou, jako pěkně tučný lachtan. Nebyla jsem tlustá, jen jsem ho sama sobě připomínala.

Už se mi začínaly klížit oči a časopis padat do obličeje, když mé milované, vážené a neprůstupné ticho proťalo mlácení do bubnů.

~~~

Kdo to asi bude? :D Jaké si myslíte, že bude jejich první setkání? :)