Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

10. Medvídek

Sešla jsem po schodech do obýváku našeho nového domku v Londýně.
Shledala jsem ale, pouze Roge.

,,Dobré ráno," pozdravila jsem ho. Mírně sebou trhnul. Nejspíš mou přítomnost nečekal.

,,Dobré ráno," odpověděl, ,,jak ti je?" zeptal se starostlivě v zápětí.

,,Je mi fajn," pozvedla jsem jeden koutek. Po vyslechnutí mé odpovědi se uvolnil.

Očima jsem sklouzla k hodinám visícím na stěně. Zjistila jsem, že je půl deváté večer.
,,Spala jsem tak dlouho?"

Roger v odpověď prostě kývnul na souhlas a otočil se zpátky k práci. Přešla jsem k lince, abych si napustila vodu, kterou si můj organismus žádal hned s několika vykřičníky.

,,A ostatní jsou?" zeptala jsem se po tom, co jsem odložila prázdnou sklenku na své místo.

,,Nevím,"otočil se na mě, ,,v baru?"

Nebyl moc vysoký, ale i tak jsem musela lehce zaklonit hlavu, abych na něj dobře viděla. Jistý výškový rozdíl tam byl. Zbožňuju mých 158 centimetrů!

,,Teď? V baru?" povytáhla jsem obočí.

Začaly mu cukat koutky v potlačovaném úsměvu.
,,Ano, teď v baru," zopakoval.

,,Tomu nerozumím,"odstoupila jsem stranou a zapřela se rukama o linku za sebou.

,,Hmm," culil se dál, ,,vidíš, támhle toho medvídka na té poličce?" ukázal nad krb u křesla přičemž ke mně přešel.

,,Vidím. Co s ním?" zeptala jsem se zaujatě.

,,Hm, vlastně nevím... Zavři oči a až ti řeknu tak je otevři, dobře?" podíval se na mě a já k němu s kývnutím stočila hlavu.

,,Dobře."

Zavřela jsem oči a čekala. Na očích jsem ucítila měkkou látku a trhla sebou. Šátek zavázal tak rychle, že jsem se nestihla bránit.

,,Klid, klid," zašeptal mi u ucha.

,,Ale mě zajímá co je s tím medvídkem!" smála jsem se a chtěla si šátek z očí sundat. Roger mi ale obě dvě ruce včas zadržel.

,,Ne nee," hlas mu zbarvil mně neviditelný úsměv. ,,Pojď, a nepodváděj," řekl a chytil mě za ruku. S povzdechem jsem se mu oddala.

Našlapovala jsem pomalu, jako bych každou chvíli měla o něco zakopnout, i když jsem věděla, že Roger jde opatrně a pomalu. Klidně bych se vsadila, že by se záběr na mou osobu vymikal v nějaké komedii.

Slyšela jsem, jak otevírá dveře do zahrady a mou oslepenou osobu ovál chlad. Otřásla jsem se.

,,Počkat," zastavil Roger a znova zavřel dveře, následně někam odešel.
Po chvíli se vrátil a mně na ramenou přistála bunda. Jeho bunda. Obklopila mě příjemná vůně.

,,Tak už můžeme," zavelel.

,,Děkuju, to jsi-"

,,Musel," doplnil mě a já s úsměvem protočila skrytýmá očima.

×××

Šli jsme po trávě, to bylo to jediné, co jsem rozpoznávala.
Vítr mi čechral vlasy, zatímco mě Roger vedl neznámo kam a já ho jako vymytý mozek následovala.

,,Jsme tady," stoupl si za mě, aby mi mohl sundat šátek a přitom mi zase dýchnul na krk. Poznávala jsem, že jsme pod střechou.
,,Ještě se ale nedívej, dobře?" ujišťoval se.