Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

49. Navždy Spolu

75. den po návratu Queen

Roger

,,Potřebuju něco vyřídit," řekl jsem, když jsme odložili nástroje a chtěli si dát pauzu.

,,Jo? A co to je?" zeptal se Freddie s pozvedlým obočím, potom co si přihnul z kelímku.

,,Rozhovor," odpověděl jsem a sebral si klíčky od auta ze stolu.

,,Jo taaak," pochvalně kývnul Freddie a já protočil očima.

,,Tak jim nenakecej blbiny," mrknul Bri, který si nejspíš představoval, že jdu místo toho požádat Alice o ruku.

,,Zdar," mávnul jsem na ně a měl se k odchodu.

Ve sktutečnosti jsem chtěl jet zkontrolovat Alice, jestli je doma v pohodě. Sice za ní měla přijít Soph, ale musel jsem ji vidět na vlastní oči.

Připadal jsem si trošku paranoidně. Alice to štvalo, ale já se o ni vážně bál. S každým dnem se to horšilo. A já prostě nebyl v klidu.

•••

Zaparkoval jsem před domem a doslova vběhl dovnitř.

,,Lis?" zavolal jsem do domu. Žádná odezva. ,,Alice?" zavolal jsem hlasitěji. Snad někde neleží v bezvědomí.

Vešel jsem do jejího ateliéru, kde měla na stojanu rozdělaný obraz nás dvou.

A tak, když jsem prozkoumal všechny místnosti a nikde ji nenašel, jsem se měl k odchodu, abych za nimi osobně dojel. Pravděpodobně totiž vyrazila se Soph do Londýna.

Už jsem skoro zavíral dveře, když se rozezvonil telefon. Co nejrychleji jsem se tam domátořil - malém jsem se rozplácl, když jsem zakopl o práh - a dal si sluchátko k uchu.

,,Ano?"

,,Rogere, Alice," poznal jsem hlas Soph. Projelo mnou tak silné zamrazení, že jsem se musel opřít o skříňku s telefonem. 

,,Co je s ní?"

,,Zkolabovala mi. Odvezli mi ji, nestihla jsem ti zavolat ještě z ateliéru..."

,,Je v pořádku?" přerušil jsem ji. Tak moc jsem doufal, že ano.

,,Rogi," rozbrčela se. ,,Já nevím... Přijeď. Prosím."

,,Hned jsem tam." Mrštil jsem s telefonem zpátky do stojanu a vyletěl z baráku tak rychle, že jsem se ani nezdražoval zamykáním.

Skutečnost, že Alice někde leží a kdovíco s ní je, jsem si nedokázal připustit. Jel jsem tak rychle, že na mě některá auta troubila, lidi se otáčeli a volali, co je to za blázna.
Bylo mi to jedno. Srdce mi bilo rychle jako nikdy předtím a dokud jsem se neobjevil před pokojem, kde musela prý být, nezastavil jsem se.

Zaklepal jsem na dveře. Otevřel mi uslzený Brian. Pohled na celou, zdrcenou kapelu, Elkie, Soph a Jenny mi vyrazil dech.

Sjel jsem pohledem k Alice, která ztěžka dýchala a její tep na tabulce u postele byl minimální.

,,Alice?" zeptala se Jenny, když si všimla, že její sestra nevnímá. ,,Lis notak, vzbuď se! Je tu Roger," rozkřikla se histericky, celá uplakaná.

Mezitím jsem usedl na židličku vedle postele z druhé strany. Vzal jsem Lis za její slabou ruku slabě ležící na prostěradle.

V tu chvíli otevřela oči a její tep se malinko zrychlil. Jenny se na mě překvapeně podívala.

Lis trvalo, než na mě úplně zaostřila, ale když to dokázala, usmála se.

,,Alice..." řekl jsem jen. V hlavě jsem měl tolik myšlenek, ale tohle bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázal vypravit.

,,Rogere..." řekla a snažila se do mého jména dostat aspoň náznak úsměvu. ,,Léčíš mě," poznamenala dojatě.

,,Budeš v pořádku," hladil jsem ji palcem po hřbetu dlaně a ona se tu mou pokusila sevřít pevněji.

,,Nebudu," odpověděla a já zkameněl. Chtěl jsem namítnout, že něco vymyslím a že se uzdraví, ale ona pokračovala. ,,Jsem ozářená něčím, co neumí léčit. Moje tělo postupně selhává."

Jenny si překryla ústa dlaní a rozvzlykala se. Alice k ní pomalu natočila hlavu a vzala ji za ruku. Pak se otočila zase na mě.

,,Jsem ráda, že tu jsi... Že ses přišel rozloučit."

V očích mě zaštípaly slzy. ,,Neopouštej mě," zaprosil jsem. Zachvěl se mi hlas a já s tím nemohl vůbec nic dělat.

,,Já tě neopouštím," řekla jemně, ale hlas jí zachraptěl. ,,Budu tady s tebou. Pořád a všude."

,,Potřebuju tě tady. Vedle sebe," rozehnal jsem slzy mrkáním. ,,Jsi moje záchrana, jediná jistota. Alice nevzdávej to, podívej, čím vším jsme si prošli. Tohle zvládneme. Spolu..." Nechtěl jsem znít sobecky a přesto jsem tak zněl. ,,Jsi silnější než my všichni tady dohromady."

,,Rogere," dojatě se usmála a po tváří jí stekla slza. ,,Lásko," zavolala, když už jsem při pohledu na ni nedokázal udržet zpátky několik slz.

,,Notak," zatřásla s mou rukou. Hlas jí svíral polestivý uzel v krku, jak se snažila udržet slzy. ,,Notak, nechci abys plakal. Abyste kdokoliv plakal," dodala, když se rozhlédla po ostatních.

,,Jenny," usmála se na svou sestru. ,,Soph, Elkie, Bri... Deaky... Freddie... Prosím neplačte Budu vás sledovat zhora. Budu sledovat, co všechno dokážete," usmívala se na mě a plakala.

,,Rogi. Věděla jsem, že mi smrt hrozí i když mi to tenkrát řekla Rebecca úplně poprvé. Zachránila jsem Queen," rozkašlala se. ,,A to je víc než dost. Ukažte světu, co je to hudba."

,,Alice," snažil jsem se usmát. Slzy mi pomalu stékaly po tvářích.

,,Díky tobě jsem poznala ty nejlepší lidi a prožila ten nejlepší život. Naučil jsi mě žít, Rogi. Naučil jsi mě milovat. Naučil jsi mě všechno, co jsem potřebovala ke štěstí... Jsem ti vdě...čná." Bylo slyšet, jak ji mluvení vysiluje. Cítil jsem, že už nemůže.

Pak se dlouze odmlčela, jak se snažila sebrat zbytky energie. ,,Žij i za mě. Raduj se i za mě a... Buď šťastný..."

,,Dobře," kývnul jsem. Nechtěl jsem, aby ten okamžik skončil. Aby přestala dýchat a aby zchladla. Nedokázal jsem to přejít. Toužil jsem se tu zastavit a nekonečně dlouho s ní probírat každou hloupost. Chtěl jsem, aby se mnou prožila celý život a mohla se radovat se svými vnoučaty. Ale stačila by mi jen minuta navíc... a pak další. A stále. Protože její přítomnost pro mě měla nekonečnou hodnotu.

,,Už půjdu..." vydechla po dlouhé chvíli mlčení a zavřela oči. ,,Miluju... tě."

,,Já tebe," odpověděl jsem okamžitě a její koutky se naposledy malinko pozvedly. Zamrzla.

Stroj se hlasitě rozpípal, když se linka přestala zvedat a klesat, jak její srdce přestalo bít. Její ruka se uvolnila a už mě nedržela ani tou minimální silou.

,,Ne..." řekl jsem téměř neslyšně.

,,Ne! Ne, Alice, prosím," rozbrečel jsem se zoufale. Hlava mi klesla k její chladné ruce, když jsem pocítil vnitřní bolest na levé straně hrudníku.

Utekla mi a já ji získal zpátky.
Ukradla mi srdce a teď se mi vzdalovala nadobro. Věděl jsem, že ji teď budu milovat ještě víc, stejně, jako to bylo poprvé.

Protože vzdálenost mě vždycky nutí milovat ještě silněji.

•••••

Dopisuju poslední větu a pořádně nevidím na klávesnici.

Ano, tohle je konec...