Drummer (Roger Taylor CZ FF) ✓

41. Všechno Dobře Dopadne

Roger

Objevili jsme se u nás v obýváku. Alice to dokázala, zachránila nás. Chtěl jsem ji obejmout a zlíbat. Když jsem se na ni ale podíval, ležela na zemi jako mrtvá.

Vrátily se mi vzpomínky na to, jak ji záře z toho přístroje prosvítila skoro skrz na skrz a okamžitě jsem se k ní rozběhl. Teda pokusil jsem se, dokud jsem nezjistil, že jsem stále přivázaný k židli z budoucnosti.

,,Doprdele," zanadával jsem a snažil se vyprostit se z pout. Jezdil jsem pohledem ke svým rukám a pak k Alice.

,,Freddie, pomoz mi," utrhl jsem se na něj v naprosté histerii. Co když je Alice mrtvá?

Freddie byl stejně jako Deaky a Brian naprosto mimo, ale jako jedinému se mu podařilo se vysvobodit. Teď složil hlavu do dlaní a vydýchával šok.

,,Frede, kurva, pomoz mi!" zakřičel jsem na něj a on mě konečně uslyšel. Začal mi rozvazovat cosi čím mě přivázali. Nepoužili totiž pouta, ale nějaké divné lano.

Když se mu konečně podařilo mě pustit, skočil jsem na kolena k Alice, která slabě dýchala.

,,Alice," promluvil jsem na ni. Nic.

,,Lis, prosím, otevři oči," vyzvedl jsem si její tělo na klín. ,,A, notak."

Její víčka se mírně zacukala a já se dojatě usmál. Namáhavě pozvedla koutky, když oči otevřela na malou škvírku.

,,Rogi..." Víc ale neříkala, jakoby na to neměla sílu.

V tu chvíli se v pokoji objevila další osoba a já Lis ochranářsky ukryl do objetí.

,,Alice?!" zavolala osoba v plášti. Podle hlasu to Rebecca nebyla, takže jsem se mírně uklidnil. Znova jsem se na Alice podíval.

,,Alice, jsi tady?" zakřičel ten muž.

,,Co potřebujete?" odvážil jsem se zeptat.

,,Má dcera..." začal. Jestli to byl vážně její otec-... Zmateně jsem bloudil v informacích, co jsem věděl. Prý to byl on, kdo nás pronásledoval. Pak nás ale zajala Rebecca. Takže jsem v tom měl pěkný guláš.

,,Je na tom špatně," odpověděl jsem nakonec.

,,Pomůžeme jí. Tam dál, u nás. Dobře?"

Okamžitě jsem přikývnul. Stále jsem si nepřipouštěl, že umírá, nemohla. Byla jen v bezvědomí. Jen v bezvědomí.

,,Rogere, půjdeš s námi? S ní?" zeptal se její otec. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak zná mé jméno.

,,Ano. Samozřejmě." Vyzvedl jsem Aliciné tělo do vzduchu a přešel k jejímu otci, který ji pohladil po čele a následně se mě dotknul.

×××

Položil jsem ji na postel tak jemně, jako porcelánovou figurku. Stále nereagovala na nic okolo. Její otec ji napojil na jakýsi přístroj a píchnul kapačky.

,,Probere se?" zeptal jsem se rozechvěle.

,,Ano," přikývnul. Vypadal teď naprosto klidně, jako by jí už nic nehrozilo. Za malou chvíli se na tabulce objevil její tep.

,,Ty jsi Roger Taylor, nemýlím-li se?" zeptal se a přejel mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. 

,,Ano. Rád vás poznávám," řekl jsem zmateně. V tu chvíli jsem zapomněl na to, jak se chovat, nebo co říkat. Měl jsem o Alice šílený strach.

Její otec mě pozoroval, jakoby zkoumal co jsem za člověka... a byl spokojen.

,,Vážně se probere," uklidnil mě.