COFFEE MAKES US CRAZY

1. Na lepší zítřky

Srpen 2017

„To je poslední krabice?" zakřičela jsem zoufale do druhého patra v marné naději, že mě moje nejlepší kamarádka a nová spolubydlící uslyší. Jenže... odpovědí mi samozřejmě bylo jen ticho. Nahlas jsem povzdechla, sklonila se k papírové krabici, abych ji podebrala zespodu a s funěním jsem se pomalu zvedla, připravená vyrazit už asi na tisícerou cestu po schodech.

Barb jsem potkala po pár krocích. Místo toho, aby mi nabídla pomoc s krabicí, ve které se podle mého mínění stěhovaly cihly, se kolem mě jen protáhla a houkla po mě dotaz, jestli je to poslední krabice.

„Do prdele, nevím!" zakřičela jsem sprostě po dvou schodech a jen okamžik předtím, než se spodek krabice protrhl a celá se mi vysypala pod nohy.

Nebyly to cihly.

Jenom moje knížky.

Znovu jsem sprostě zanadávala, ale to už se ve vchodových dveřích znovu objevila Barb.

„Co?"

„Protrhlo se to."

„Já ti říkala, že nemá smysl sebou tahat všechny ty knížky."

„Díky za radu," zamumlala jsem vztekle a otočila se k ní zády, ve snaze posbírat několik knih do náruče a po kouskách je vynosit do našeho nového bytu.

„Jinak... Kufr už je prázdný, to znamená, že to byla poslední krabice."

Oddechla jsem si a zatímco jsem se snažila naskládat co nejvíce knih do své náruče, Barb se objevila po mém boku a v tichosti začala dělat to stejné. Stačilo pak už jen párkrát vyběhnout těch několik schodů a poslední, protržená krabice, byla v našem novém domově.

S Barb jsem se seznámila před necelým rokem. První týden vysoké školy jsem zabloudila na špatnou přednášku, a protože jsem se styděla v půlce odejít, zůstala jsem tam až do konce. A když říkám do konce, nemyslím do konce hodiny, ale myslím tím do konce semestru. Možná bych si zapsala i pokračující kurz, kdyby mě Barb nepřemluvila o tom, ať už to nedělám.

Byly jsme jako voda a oheň.

Já byla stydlivá, málomluvná a introvertní. Barb byla přesně můj opak. Bylo ji vždycky všude plno, chodila na nejrůznější večírky a objednávala si alkohol s falešnou občankou. Měla jsem tolik štěstí, že se rozhodla mě adoptovat jako svého ztraceného introverta a během krátké chvíle se z nás stala nerozlučná dvojka.

Po prvním semestru Barb napadlo, že bychom si mohly zkusit pronajmout společný byt, a protože ani jednu z nás bydlení na kolejích neuspokojovalo, podařilo se nám přes následující semestr našetřit dostatek peněz na byt, který byl ve skutečnosti stejně velký, jako můj pokoj na koleji.

Ale koupelnu jsem sdílela jen s jedním člověkem, u kterého mi nevadilo, když mě vidí přeběhnout v ručníku a bez spodního prádla do pokoje. A myšlenka na čistou kuchyni a ledničku bez plesnivých zbytků jídla, které by už mohlo odejít, mě také nadchla.

Do mého nového pokoje se sice jen stěží vešla postel, stůl a všechny moje knihy, ale byl to můj pokoj.

Vyčerpaně jsem padla na postel, poslední dvě knihy jsem ještě stále držela na hrudi. Ze široka jsem se usmívala, a nakonec jsem se nahlas rozesmála.

Dokázaly jsme to.

---

I když byt to byl opravdu malý, překvapivě jsme se celý den míjely. Obě jsme zařizovaly svoje nové pokoje a až večer mě vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Cosi jsem zahučela v odpověď, ale Barb už stála v pokoji.