Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pryč z New Yorku a několik set kilometrů nad Atlantickým oceánem bylo to nejlepší místo k úvahám nad životem. Měla jsem za sebou už více než polovinu svého téměř sedmihodinového letu do Dublinu, kterou jsem zatím strávila převážně spánkem. Z toho mě ale před chvíli probudil křik dítěte o dvě řady za mnou, a protože křik neustával, nemohla jsem pokračovat ve svém spánku.
Protáhla jsem si ztuhlé končetiny cestou na toaletu a zpátky, a když jsem si sedla zpátky, vytáhla jsem z přihrádky před sebou knihu, ale po pár stránkách jsem zjistila, že vlastně vůbec nevím, co čtu.
Knihu jsem tedy radši zase zaklapla a znovu se zavrtěla v sedačce, za což jsem byla odměněna hlasitým povzdechem mé spolucestující. V omluvném gestu jsem zvedla ruku, němě zašeptala omluvu a do uší strčila sluchátka, s přesvědčením, že další tři hodiny se nepohnu už ani o centimetr.
Potěžkala jsem telefon v ruce, a když se mi konečně podařilo vybrat správný playlist, bezděky jsem zavítala zpět do konverzace se svým oblíbeným hercem.
Vlastně s jediným hercem, kterého jsem znala.
Po událostech ze začátku prosince jsem se rozhodla zahájit taktiku rádiového ticha. Neodpovídala jsem na jeho zprávy, i když jsem je všechny znala nazpaměť. Když jsem se ale pořádně vyspala, uvědomila jsem si, že Barb měla pravdu a já se chovala jako rozmazlený puberťák. Ještě se slepenýma očima od spánku jsem poslala několik kajícných zpráv a k mému překvapení mi přišla odpověď během vteřiny.
A jako mávnutím kouzelného proutku, ty dva dny mého usilovného mlčení byly pryč a mezi námi bylo všechno jako dřív.
Dokonce jsem měla pocit, že se náš vztah ještě zlepšil, protože najednou mezi námi nebyly žádné zábrany a my se mohli otevřeně bavit úplně o všem.
Včetně nominací na Zlatý Glóbus.
Zlatý Glóbus.
A navíc se množily spekulace o dalších nominacích, včetně té nejdůležitější.
Na Oscara.
Všechno to znělo tak neskutečně, úplně jako z jiného světa. A nejen pro mě, ale i pro něj. Nebyl zvyklý na tolik popularity, nebyl zvyklý, že ho lidé zastavovali na ulici s prosbou o fotku nebo podpis. Nebyl zvyklý mluvit do televize a na všech rozhovorech seděl schovaný ve stínu svých zkušenějších kolegů, nervózně se smál, gestikuloval rukama a mumlal nesrozumitelné odpovědi.
Byl to nečekaný pohled do zákulisí filmové hvězdy a já si neskutečně vážila toho, že to se mnou všechno sdílí. Často jsme si psali do rána, vzájemně si svěřovali svoje obavy.
Jenže jsme se neviděli.
Timothée měl před sebou ještě několik akcí související s propagací filmu a já teď byla na cestě zpět domů. Sice jsem od něj dostala pozvánku na novoroční párty, ale zpáteční letenky jsem měla až na leden. A i kdybych byla ve městě, pravděpodobně bych vynechala. Nebyla jsem připravena potkat jeho kamarády. Jeho kamarády herce.
