Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Vážně tomu nemůžu uvěřit," zamumlala jsem potichu a naposledy se rozhlédla po prázdné kavárně. Barb si vedle mě odkašlala, protočila očima a plácla mě po rameni.
„Já docela jo."
„Ale..."
„Přísahám Bohu, že jestli teď přijde jedno z těch tvých slavných a absolutně neopodstatněných ale, švihnu tě něčím po hlavě."
Barb mi nedala prostor k tomu, abych namítla cokoliv dalšího, prostě nakráčela k obrovským proskleným dveřím od mé kavárny a ceduli zavřeno otočila na druhou stranu. Navíc dveře otevřela dokořán a ven vynesla tabuli, kterou jsme společně před pár minutami popsaly a pokreslily. Když se vrátila zpátky, neunikl ji můj pohled, kterým jsem se snažila dát najevo svou nespokojenost.
„Co je?"
„Chtěla jsem si svou kavárnu vůbec poprvé otevřít sama."
„Otevřela bys tak za půl hodiny. Jestli vůbec," zamručela a posadila se ke volnému stolu, tak aby viděla na dění na ulici. Jeden zamilovaný pár se téměř okamžitě zastavil u cedule, která zvala dovnitř především na otevírací slevu. Oba si vyměnili pár rychlých slov a nakonec ruku v ruce vešli dovnitř.
Div jsem za pultem neposkočila štěstím.
Oba si objednali kávu se sebou, a zatímco já se pustila do přípravy, slečna se odpojila od svého přítele a pohled přejížděla po všech těch knihách, které se mi podařilo získat a po kavárně vystavit. Některé z nich byly na prodej, některé jen na prolistování. Mladá brunetka jednu z nich vzala do ruky, letmo se podívala na pár stránek, ale můj hlas ji donutil vrátit knížku zase zpátky do knihovny. S úsměvem si převzala papírový hrnek, do druhé ruky zase popadla svého přítele a oba společně odešli.
Barb se na mě okamžitě otočila a vyplázla na mě jazyk.
„Vidíš! Kdybys otevřela o pár sekund později, přišla bys o své první návštěvníky."
„No jo, furt," zamumlala jsem a zasněně se lokty opřela o barový pult. Dívala jsem se ven, snad jako kdybych tím jedním pohledem dokázala přilákat ještě další hosty.
Věděla jsem, že otevřít kavárnu a vrazit do ní všechny svoje peníze je velký risk. Platila jsem vysoký nájem, který byl daní za krásné místo, a já kolikrát uvažovala o tom, jestli tohle rozhodnutí bylo moudré. Měla jsem tolik pochyb, tolik strachů. Všechny moje úspory, všechno dědictví po babičce... Pokud by tenhle můj projekt skončil fiaskem, neměla bych vůbec nic.
Ani cent.
Ale...
Byl teprve první den, na nějaké soudy o úspěchu či neúspěchu bylo ještě brzo.
