COFFEE MAKES US CRAZY

2. Deštivý den v New Yorku

Říjen 2017

Ve čtvrtek jsem měla jen jednu dopolední hodinu a pak volno, než mi začala odpolední směna v kavárně. Ten volný čas jsem normálně využívala procházením po městě, rozjímáním nad světem a hlubokými úvahami nad životem.

Jenže dneska klesla teplota téměř k deseti stupňům a venku celý den pršelo. Místo dlouhých procházek jsem proto vyběhla z kampusu do podzemky, svezla se jednu zastávku, a o několik kilometrů dál se zase rozběhla, tentokrát do kavárny, kde jsem pracovala. Mokrý kabát jsem si schovala do skříňky a posadila se k poslednímu volnému stolu.

Jane, moje kolegyně u mě byla ve vteřině, co jsem se usadila, a já si kromě kávy objednala i sendvič, který jsem měla v plánu sníst místo oběda. Kvůli tomu, že kavárna byla plná, trvalo pár minut, než mi Jane objednávku donesla, ale to mi absolutně nevadilo. Z batohu jsem mezitím vytáhla svoje poznámky z přednášky a knihu, kterou jsme měli číst na seminář klasické anglické literatury.

Posilněná prvními doušky kávy jsem se pustila do podtrhávání svých vlastních poznámek a z nich plynule přešla ke sbírkám anglické literatury.

Nebyla jsem si jistá, kolik času uplynulo, když mě ze čtení vyrušil neznámý hlas.

„Můžu si přisednout?"

Zvedla jsem oči od knihy, otrávená tím, že mě někdo ruší při čtení. V rychlosti jsem se rozhlédla kolem sebe, jen abych se ujistila, že židle naproti mně je opravdu jediné volné místo v celé kavárně a po chvíli, která byla trapně dlouhá, jsem nakonec přikývla.

„Nebudu rušit při čtení," pokračoval hlas, i když jsem sklopila zrak ke klasickým básníků a to co se dělo, byl přesný opak toho prohlášení.

„Však v pohodě, vidím, že je všude jinde plno," řekla jsem s hraným úsměvem, zatímco jsem znovu odložila knihu, kterou jsem držela v ruce. Tentokrát jsem ale do ní vložila záložku, jemně ji odsunula stranou a dopila zbytek teď už studené kávy. Z batohu jsem vytáhla telefon, abych zkontrolovala čas a pak se pustila do bezvýznamného brouzdání internetem, zatímco jsem snažila nenápadně prohlédnout svého nového společníka.

„Mají tady dobrou kávu?"

Znovu jsem zaslechla jeho hlas.

„Tu nejlepší," ujistila jsem ho a telefon položila na knihu. Usmála jsem se a chtěla něco dodat, ale to už u nás znovu byla Jane. Objednala jsem si další hrnek kávy, zatímco mladík přede mnou, podivně schovaný za nabídkou kávy, si objednal latté.

Když Jane odešla, složil lístek na stůl a zadíval se na mě.

„Nevím, jestli bych latté nazvala jako kávu."

„Samozvaná odbornice?"

Usmála jsem se a zavrtěla jsem hlavou. Rukou jsem přitom ukázala směrem k baru. „Pracuju tady."

„Ach. Takže opravdová odbornice."

Pokrčila jsem rameny. „To ty ses zeptal, jestli tady mají dobrou kávu."

„Začátečnická chyba," přiznal poraženě a pohledem zatěkal ke knížce, kterou jsem měla položenou na stole. „Měl jsem se zeptat, co čteš. To bych měl asi větší šanci."

Nakrčila jsem obočí a nervózně jsem se zasmála. Z dálky se k nám blížila Jane s mým i jeho hrnkem. Protože kavárna byla pořád plná, jen je rychle odložila na kraj stolku a zase rychle pospíchala pryč.

„Větší šanci?"

Pokud jde vyzývavě povytáhnout obočí, tak přesně to udělal. A k tomu se zakřenil.