Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zatímco Timothée a Barb si udělali z obývacího pokoje vlastní diskotéku, já si zalezla do pokoje, ve snaze dočíst knihu na zítřejší hodinu. Ale i když jsem měla v uších sluchátka, stále jsem oba slyšela, jak z vedlejšího pokoje rapují a vzájemně se překřikují.
Zesílila jsem hudbu na maximum a s Pánem much zalezla do postele. Zbývalo mi posledních pár stránek a věděla jsem, že to musím dočíst ještě dnes. Ráno před seminářem jsem měla směnu v kavárně a navíc jsem si jako ranní čtení do metra nachystala už něco jiného.
Ani jsem si nevšimla, kdy oba zmlkli a vlastně jsem si nebyla jistá ani tím, jak dlouho už stojí ve dveřích do pokoje.
Barb úzkostlivě držela v rukou telefon a Timothée se rozešel hned ke mně, jakmile jsem si jich všimla. Cítila jsem, že mu v kapse bzučí telefon, ale rozhodla jsem se to ignorovat, stejně jako on. Místo toho jsem se otočila na svou nejlepší kamarádku, která ke mně přišla téměř pohřebním krokem.
„Můžete mi říct, co se stalo?" zeptala jsem úzkostlivě.
Barb otočila telefon na mě a ukázala mi moji fotku.
Nechápavě jsem se na ní podívala, než jsem sjela prstem trochu níž a mě došlo, že to není jenom moje fotka. Byla to moje fotka na bulvárních stránkách.
Byla jsem na ní v těch zpropadených červených šatech, v ruce nesla kávové pitíčko a smála se čemusi, co mi řekl Timothée, který stál naproti mně. Nechápavě jsem se zadívala na fotku, pak na Barb a nakonec na Timmyho, který seděl vedle mě.
„Je mi to líto, Leen."
Zavrtěla jsem hlavou, rychle si vzala telefon od Barb do ruky a přejela příspěvek pohledem.
„Není tam moje jméno."
„Je to jen otázka času..."
„Někdo tě pozná, Eileen, a někdo to řekne."
„Zatraceně," ulevila jsem si a vztekle. Měli pravdu, oba měli pravdu.
„Co...?" Nevěděla jsem, na co se chci vlastně zeptat. Zoufale jsem si prohrábla vlasy a nakonec se schovala do Timothéeho ramene.
Nechal mě chvíli být, hladil mě ve vlasech, a když jsem se znovu narovnala, políbil mě na špičku nosu.
„Dobře mě poslouchej, Leen. Nebude to žádná hrůza, nikdo na tebe nemůže nic vyhrabat."
Pochybovala jsem o jeho slovech, ale zůstala jsem mlčet.
Zarazil se, když uviděl, jak se tvářím. Protože jsem ale nic neřekla, pokračoval dál. „Nebude to nic hrozného. Tisk o tobě možná napíše pár článků, fanoušci si pravděpodobně najdou tvoje sociální sítě. Buď je můžeš všechny smazat, nebo se můžeš tvářit, že se nic neděje. Pokud je ale nezrušíš, prvních pár dnů bude asi krušných. Lidé ti budou komentovat fotky, psát ti zprávy..."
