Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Prsty jsem poklepala o stůl a po desetiminutovém zíráním na spořič své obrazovky jsem s povzdechem najela do školního systému, abych se podívala na výsledky svých závěrečných zkoušek.
Zkousla jsem spodní ret, zatímco se načítal univerzitní portál. Přitom jsem nepřestávala prsty bubnovat o desku stolu, jen jsem přidávala tempo, div jsem si při tom sama sobě neublížila.
Hypnotizovala jsem kolečko před sebou a pohledem se ho snažila přimět k rychlejšímu načítání stránky. Nahlas jsem si povzdechla a ve stejný moment se přede mnou konečně rozsvítily moje známky z druhého semestru na slavné Kolumbijské univerzitě.
Rychle jsem je přejela pohledem a s úlevou zjistila, že jsem všechny svoje eseje a testy napsala dostatečně, nikdy však nedostatečně. S úlevou jsem vydechla, ale místo toho, abych zaklapla notebook a vrhla se do divokých oslav konce dalšího školního roku, zůstala jsem se ještě chvíli dívat na výsledky svého několikaměsíčního úsilí.
Až na to, že...
Nikdy jsem nebyla studijní typ. Základní i střední školou jsem prošla s trochou štěstí, se širokým úsměvem, díky své výřečnosti, spoustě taháků a šikovných spolužáků, kteří mě nikdy nenechali ve štychu. Jen nějakým nedopatřením se mi podařilo napsat testy SAT s překvapivě dobrým výsledkem, který mi otevřel cestu na ty nejlepší univerzity ve Státech.
Moji rodiče byli samozřejmě nadšení.
Oba byli Hispánci se silným životním příběhem. Prarodiče utekli z Kuby, ale moji rodiče se narodili už tady, jako občané Spojených států. Oni na rozdíl ode mě měli ještě dvojité občanství, i když žádný z nich Kubu nikdy nenavštívil, přestože tam stále žije několik mých příbuzných. Strach z možného pronásledování jim to nikdy nedovolil.
Já byla Američankou, v pase jsem měla napsanou už jen jednu národnost. U nás doma se ale pořád mluvilo víc španělsky než anglicky. Děda se anglicky nikdy pořádně nenaučil. Rozuměl dobře, ale mluvit neuměl. Babička mluvila se silným přízvukem a raději mluvila španělsky. Když jsem byla malá, bylo pro mě úplně přirozené mluvit španělsky, až s nástupem na školu jsem si uvědomila, že bych vlastně měla mluvit jinak.
Oba mí rodičové byli právníci, vystudovali prestižní univerzity a nikdy mi nezapomněli připomenout, jak je vzdělání důležité. Bydleli jsme ve Filadelfii, která byla učiněným kulturním mixem Spojených států. Nepokoje tu byly na denním pořádku, bílé obyvatelstvo se nikdy nesmířilo s afroamerickou menšinou, která žila mnohdy na okraji a mnohdy ve velké bídě. Ne že by hispánská menšina na tom byla o něco lépe, jen jsme pořád byli na pomyslném žebříčku oblíbenosti trochu výš.
Vyrůstala jsem ve čtvrti, která byla latinskoamerická, proto jsem se dlouho nesetkala s diskriminací. Když mi bylo čtrnáct, naši se přestěhovali do lepší, bílé, čtvrti a já začala chodit na jinou školu. Mnohdy jsem byla jediná Hispánka ve třídě a poprvé jsem se taky setkala s tím, co to skutečně znamená být trochu jiná než ostatní. Viděla jsem, jak si na mě ukazují, jako kdybych byla nějaké zvíře ve výběhu. Začali na mě mluvit svou špatnou španělštinou a prosili o doučování.
