Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Protože v kavárně si v době mé nepřítomnosti našli náhradu, musela jsem hledat práci jinde. Odeslala jsem životopisy snad do všech malých kaváren, které nespadaly do náručí žádného velkého řetězce, v New Yorku a během týdne jsme absolvovala několik pohovorů. K mému překvapení jsem si mohla vybírat, protože o mladou číšnici, která již brzy měla mít titul z Kolumbijské univerzity, byl evidentně velký zájem. Nakonec jsem si vybrala malou kavárnu v Queensu, kde kromě majitelky nikdo jiný nepracoval. Byl to rodinný podnik, který začal majitelce přerůstat přes hlavu a ona si potřebovala najít pomocníka.
Kavárna to byla malá, roztomilá, osobitá. Brzy jsem znala většinu hostů jménem a už ve dveřích jsem dokázala odhadnout jejich objednávku. V kavárně vždy hrála jazzová hudba, celý podnik byl laděn do padesátých let.
Protože jsem byla na celý podnik jedinou servírkou, celou směnu jsem se nezastavila. Měla jsem mnohem více práce než v předchozí kavárně, ale absolutně mi to nevadilo. Mia, jak se majitelka jmenovala, mi brzy nabídla tykání. I přes velký věkový rozdíl se z nás brzy staly kamarádky a nejednou se stalo, že jsem se domů vrátila až několik hodin po konci směny, protože jsem zůstala s Miou v kavárně, ať už jako výpomoc nebo jen na příjemné posezení nad kávou.
Ve volných chvílích jsem psala svou závěrečnou práci, kterou jsem měla odevzdávat koncem měsíce. Byla to poslední věc, která mě dělila od mého titulu a konce školy. Psaní mě velmi bavilo a naplňovalo a já kolikrát zapochybovala o svém rozhodnutím ukončit školu a nepokračovat v dalším vzdělávání.
Ve své práci jsem se věnovala Shakespearovi a jeho hrám o Jindřichovi V. Díky Timothéemu jsem měla k dispozici i scénář k jeho filmu, který měl vyjít na podzim. Psala jsem velkou srovnávací práci, moderní pojetí starých příběhů. Vedoucímu jsem průběžně posílala svá slova a jemu se má práce velmi líbila.
Má závěrečná práce mě na chvíli dokázala vyvézt z mých negativních myšlenek. Měla jsem nějaký cíl a tím cílem byla promoce. Zavírala jsem oči předtím, co bude dál, jako kdyby můj život končil v květnu.
Koncem měsíce se Timothée přesunul z Maďarska do Jordánska a při té příležitosti měl několik dní volno. Když mi zaťukal na dveře od bytu, překvapeně jsem mu skočila kolem krku a on se smál. Argumentoval se slovy, že z Budapeště do Ammánu existuje jen přímá linka přes New Yorku s odbočkou v mém bytě.
Na první pohled byl velmi unavený, ať už z dlouhého letu nebo natáčení. Naše rande jsme strávili na pohovce v pokoji. Usnul, zatímco jsem vařila večeři a já neměla to srdce ho probudit. Sedla jsem si tak na zem před pohovku, protože vedle něj jsem se už nevlezla. Pokračovala jsem v práci, zvesela ťukala písmenka do klávesnice, naplněná nějakým vnitřním klidem, který jsem už dlouho necítila.
