Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Měsíc utekl překvapivě rychle. Bylo to ale hlavně díky tomu, že jsem měla stále co dělat. Brala jsem všechny směny v kavárně, a když jsem zrovna neroznášela kávu, pracovala jsem v malém knihkupectví. Díky tomuhle pracovnímu nasazení jsem si zvládla vydělat i mnohem víc peněz. Navíc se mi podařilo za překvapivě malý peníz přebookovat letenky a tak jsem místo původních dvou týdnů měla v Evropě strávit celý měsíc.
Barb se stále neusmířila se svými rodiči. Snad poprvé se se mnou loučila se slzami v očích. Obě jsme si slíbily pravidelné telefonáty, a pak jsme se obě rychle rozloučily, než se jedna z nás stihla doopravdy rozbrečet.
Na letišti v Dublinu mě už tradičně čekal Jeremy s mými sourozenci. Tentokrát se ke mně ale rozběhl jen Jonathan a Jennifer, nejstarší Julie zůstala stát vedle svého otce. Na rozdíl od mých mladších sourozenců taky pravda vyrostla za toho půl roku snad nejvíce. Na sobě měla krátké šortky a triko sotva pod prsa. Bylo ji třináct a evidentně dorostla do puberty. Přivítala mě, až když jsem se ověšená Jonathanem a Jennifer dokymácela k nim. Jen mě krátce objala a cosi zahuhlala. Jeremy pak popadl můj kufr a společně jsme se vydali na několikahodinovou cestu domů.
Prospala jsem celý následující den a probudila mě až Julie, která se vkradla ke mně do pokoje. Seděla na kraji mé postele a prstem do mě žďouchala tak dlouho, dokud mě neprobudila.
Rozespale jsem se posadila, promnula si oči a snažila se zjistit, co je za den a ve kterém století jsem se to probudila.
„Můžu se tě na něco zeptat?" Julie mi ale začala hned klást otázky.
„Hm..."
„Vážně chodíš s Timothéem Chalamatem?"
Snažila jsem se na ni zaostřit pohledem a moje rozespalé já si vlastně ani nebylo jisté, na co se to má malá sestřička ptá.
„Cože?"
„Timothée Chalamet. Je to tvůj kluk?"
Přikývla jsem, ale stále jsem nedokázala pochopit, kam tou otázkou míří.
Julie se navíc odmlčela a podezřele dlouho mě sledovala. Já se mezitím pořádně posadila a prohrábla si rukou vlasy, abych je všechny dostala z obličeje.
„To není možný," zamumlala nakonec Julie a znovu mě sjela pohledem.
„Co není možný?"
„Že se někdo jako on rozhodl chodit s někým, jako jsi ty."
Její slova mě upřímně zabolela, i když jsem se snažila nedát to najevo. Zůstala jsem nevěřícně sedět a snažila se v jejích slovech najít nějaký vyšší smysl. Jenže jsem ho tam pořád nedokázala najít a pomalu si začínala myslet, že je řekla jenom proto, aby mi ublížila.
