Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Ve vlasech jsem měla posazenou čelenku s rohy, kolem krku uvázaný červený plášť. Oblečená jsem pak byla do červených šatů, které jsem měla půjčené od Barb, stejně jako zbytek oblečení, včetně rohů. Uhladila jsem si neexistující záhyby na saténových šatech, u kterých jsem měla pocit, že je nevhodné v nich vůbec opouštět ložnici.
Timothée seděl v kuchyni, na uších sluchátka a tak se soustředil na dýni před sebou, že si nejdřív ani nevšiml mého příchodu.
„Ty jo."
„Není to moc?"
Zavrtěl hlavou a ještě chvíli mu trvalo, než ze mě dokázal spustit zrak. Nakonec se však probral a místo dalších slov otočil právě vyřezanou dýni ke mně. Měla jedno oko větší než druhé a pořádně zubatý úsměv.
„Moc pěkné. Kdyby ti bylo pět let, možná tě i pochválím."
„Škoda že mi není pět let."
„Škoda."
Natáhla jsem se do jedné skříněk, ze které jsem vytáhla malou čajovou svíčku, kterou jsem ještě zapálila a teprve potom ji vložila do dýně.
„Víš, že Halloween je původně irský svátek?"
„Myslel jsem, že jsi Britka." Zazubil se provokativně, protože můj původ byl často důvodem řady nepochopení. Američané se svou základní znalostí geografie sice dokázali vyjmenovat svých padesát států, ale rozdíl mezi Británií a Evropou už pro mě byl ve znamení tajemné magie. Nedej bože pak rozlišit, že se Británie skládá ze čtyř relativně samostatných územních celků a že Severní Irsko není část Irska na severu, ale úplně jiná země. A já byla samozřejmě hrdou patriotkou, takže jsem každého chytala za slovo.
„Moji předci byli Irové."
„Moji předci byli Francouzi a taky se nechlubím tím, že jsme vynalezli croissanty." Tentokrát na mě vyplázl jazyk, za což ode mě schytal ránu.
„Běž se radši oblíct!"
„Ty jsi začala!" Upozornil mě ještě, zatímco se pomalu zvedal ze židle, kde celou dobu seděl.
Byl to nás první společný Halloween. Společně jsme vyzdobili celý byt a na večer pozvali pár kamarádů a známých. Jenže já se mnohem víc těšila na úplně jinou část večera – a tou bylo koledování.
Vyrůstala jsem v malém městě, jako dítě jsem chodila koledovat od jednoho domu k druhému. Babička mě vždy oblékla do nějakého kostýmu a společně s dědou mi dělali doprovod, protože máma si jen málokdy mohla vzít volno. Chodili jsme po sousedství tak dlouho, dokud jsem neměla úplně promrzlé nohy i ruce a zbytek večera jsme pak strávili na gauči s hrnkem horkého kakaa a vyhlášenými muffiny od babičky.
