Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nejsem si jistá, jestli si někdy zvyknu na letištní loučení.
Stejně jako vždy jsme naposledy spočinuli v krátkém objetí, které zakončil eskymáckým polibkem. Ani jeden z nás nic neřekl, ale oba jsme toho měli na jazyku spoustu. Viděla jsem za jeho zády stát Aniku, která netrpělivě přešlapovala na místě, snad jako kdyby letadlo mělo odletět za deset minut a nikoliv až za hodinu. Kromě Aniky tam byli další lidé z jeho týmu, stejně jako Lily-Rose, která byla součástí propagační tour.
Usmívala se na mě tím svým samolibým úsměvem, a když si všimla, že se na ni dívám, neodpustila si krátké zamávání.
„Timmy," zašeptala jsem jeho jméno a on jen zabručel do mého ucha cosi nesrozumitelného. „Prosím, neměj mě za hysterku, já jenom..."
„Hm?"
„Dávej si na ni pozor, prosím. Nevěřím ji ani nos mezi očima, je to mrcha. Zlá, zlá... mrcha."
Mohla bych pokračovat výčtem všem nadávek a nejrůznějších přídavných jmen klidně celý zbytek dne.
„A mě věříš?"
Přikývla jsem.
Odtáhl se, ale nepustil mě. Stáli jsme jen pár centimetrů od sebe, ale tak abychom na sebe viděli. Měla jsem zakloněnou hlavu, jeho pohled byl sklopený ke mně dolů. Jednou rukou držel můj obličej. Jako kočka jsem se o ní otřela a pod ním dotykem na chvíli přivřela oči. Sklonil se ke mně, zlehka mě políbil na čelo.
„Tak mi věř, Leen."
Zase jsem přikývla.
Pohled se mi však zatoulal na Lily-Rose, která se teď bavila s Anikou. Nahlas jsem si povzdechla a zase se zadívala do očí přede mnou. Nepatrně jsem se usmála a on udělal totéž.
„To není o tom, že bych ti nevěřila. Tobě já věřím. Ale jí nevěřím."
„Timothée!"
Byla to Anika, kdo nás vyrušil. Zakřičela na něj tak, že to musela slyšet celá odletová hala. Zběsile rozmáchla rukama a zagestikulovala na svoje hodinky, poté směrem k celnici a zase na své hodinky.
„Pět minut!" Zakřičel zpátky, ale ona prudce zavrtěla hlavou.
„Minutu. Maximálně!"
Přikývl a rychle se otočil zase ke mně.
„Protože mám jenom minutu, zkusím to říct tak jednoduše, jak to jen jde. Miluju tě, Leen, a to úplně nejvíc."
Sklonil se, aby mě políbil. Já ani nestihla říct svoje miluju tě zpátky, protože mě umlčel. Políbil mě krátce, ale s takovou něžností, jako kdyby mě chtěl ujistit o svých slovech. Zavřela jsem oči, ruce mu omotala kolem krku a nechala jsem svoje rty mluvit za mne.
