Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rok 2020 byl jeden z těch nejpodivnějších, jaké jsem zažila. Můj život nebyl novou situací ve světě tolik zasažen jako život mých přátel. Byla jsem zvyklá pracovat z domu i předtím. Postupně však docházelo k rušení nejrůznějších blogerských akcí a brzy zůstal doma i George. Timovi na poslední chvíli zrušili jeho londýnskou premiéru, na kterou se tak dlouho připravoval a Eileen na několik dlouhých měsíců uvízla v Británii.
Volaly jsme si téměř každý den a já dobře viděla, jak se doma každý den víc a víc dusí.
Stejně tak i Tim. Ten se nedusil, ten sotva lapal po dechu. Po třech letech práce s minimem volných dnů najednou neměl co dělat. Všechny natáčení se postupně odkládaly, stejně jako všechny premiéry. Byl prostě jen doma a nebyl na to vůbec zvyklý. Chyběla mu Eileen, chyběla mu práce, chyběla mu společnost jeho kamarádů, chybělo mu snad úplně všechno. Náladu mu nemohla zlepšit ani Pauline, které se podařilo chytnout poslední letadlo z Francie do Států.
A někdy jsem se dusila a lapala po dechu i já.
S Georgem jsme se měli rádi, vážně jsme se milovali. Byl to muž mých snů, všechno na něm bylo perfektní. Teda... skoro všechno. Jeho i moje nedostatky se společně tráveným časem bez možnosti úniku zvětšovaly. Několikrát jsme se pohádali a nikdy to nebyly pěkné hádky.
Jenže na konci dne jsme se vždycky dokázali usmířit, přiznat svoje chyby a omluvit se za ně.
S příchodem léta to vypadalo, že se věci zdánlivě vrací do pořádku.
Eileen byla zase doma a s námi.
Jenže jen krátce po jejím příletu oba s Timem odjeli na celý měsíc mimo město. Společně se schovali v lesích daleko od New Yorku, v malé pronajaté chatce, aby dohnali těch několik dlouhých měsíců bez sebe.
O to víc mě překvapilo, když nás oba s Georgem pozvali na pár dní k nim, do jejich malého hnízdečka lásky. Já nakonec jejich nabídku přijala, ale na chatu jsem odjela sama. Potřebovali jsme si od sebe trochu odpočinout, i když to ani jeden z nás neřekl nahlas.
Když jsem v Georgově autě opouštěla New York, ovládla mě euforie. Těšila jsem se na svou nejlepší kamarádku i na svého otravného kamaráda. Těšila jsem se na útěk z velkoměsta a těšila jsem se na dny odpočinku.
---
Odpoledne se přehouplo do večera a nakonec byl druhý den. Dopoledne jsem strávila chytáním slunečních paprsků, zatímco Eileen seděla na terase a před sluníčkem se schovávala ve společnosti nějaké knížky.
„Snadno se spálím," oponovala mi pokaždé.
„Namaž se krémem."
„Moje pokožka neviděla slunce skoro dvacet let mého života. Stačí mi dvě minut na sluníčku a budu rudá jako rak."
