Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sezóna předávání filmových cen víceméně skončila oscarovým večerem začátkem března. Timmy mi vysvětloval (nebo se o to alespoň snažil), že se několik menších, především festivalových, cen rozdává i později a že to určitě neznamená, že by tím skončila celá ta šílenost plná nejrůznějších tiskových konferencích, setkání s fanoušky a večerů na filmových koberci.
Pár dní po Oscarech jsme leželi v posteli, a i když jsem měla už dávno spát, byla jsem vzhůru. Ležela jsem vedle něj na polštáři a zkoumala jeho obličej, ve snaze zapamatovat si z něj úplně všechno.
„Proč nespíš?"
Trhla jsem sebou, protože jsem si myslela, že na rozdíl ode mě on doopravdy spí. Celou dobu měl zavřené oči a ležel úplně nehnutě. Neměla jsem nejmenší důvod myslet si, že je stále vzhůru.
„Proč nespíš ty?" oplatila jsem mu otázku otázkou. On se zvedl na loktech, zlehka mě políbil na rtech a pak mě schoval do svého náručí. Přitiskl si mě k sobě tak pevně, že jsem málem ztratila dech.
„Přemýšlím."
„Nad čím," zamumlala jsem nesrozumitelně, protože jsem měla obličej zabořený do jeho krku.
„Od května budu v Anglii."
Nevěděla jsem, co říct. Zůstala jsem ležet v jeho objetí, ale měla jsem napnuté všechny svaly v těle. Pohladil mě po vlasech, zlehka políbil na čelo.
„A v Maďarsku."
Mnohem lepší.
„Jak... dlouho?"
Nádech, výdech. Vzduch, který vypustil z plic mě polechtal ve vlasech a já trnula ze strachu z toho, co řekne.
„Do srpna."
„Celou dobu?"
Už jsem nevydržela ležet v jeho objetí. Vymanila jsem se z něj a odsunula se několik centimetrů od něj. Taky jsem se posadila, nohy stočila do tureckého sedu. Měla jsem na sobě jedno z jeho triček, které mi spadlo z ramene a já si přitáhla přikrývku na hrudník.
„Natáčení začíná v červnu. Během května se musím naučit všechny... ty věci," řekl neurčitě. Pokoj byl osvětlen jen světly z ulice, které k nám pronikly skrz zatažené závěsy. I přestože jsem toho moc neviděla, byla jsem si jistá, že mě sleduje pohledem. Podle šustění peřin jsem slyšela, že se sám posadil.
„Leen, mrzí mě to, ale je to moje práce."
„Já vím."
„Eileen," oslovil mě celým jménem. Klečel přede mnou, ruce položené na mých stehnech. Jeho teplý dech mě lechtal na obličeji, stejně jako vlasy, které mu trčely snad na všechny strany. Vtiskl mi polibek na špičku nosu, než se ode mě zase oddálil. Ruce však nechal položené na mých nohách.
