40. Káva z nás dělá blázny

653 35 73
                                    

Únor 2021

Kdyby mi někdo před pěti lety, v době, kdy jsem poprvé odlétala z Dublinu do New Yorku, řekl, jak bude vypadat můj život ve Státech, pravděpodobně bych se mu vysmála

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

Kdyby mi někdo před pěti lety, v době, kdy jsem poprvé odlétala z Dublinu do New Yorku, řekl, jak bude vypadat můj život ve Státech, pravděpodobně bych se mu vysmála.

Teda... Určitě bych se mu vysmála. Protože kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že budu publikovaná autorka randící s hollywoodskou hvězdou, asi bych mu doporučila návštěvu doktora.

Můj život v roce 2016 vypadal úplně jinak a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo tak radikálně změnit.

A já jsem taky byla úplně jiným člověkem.

Tehdy jsem toužila po jediném – chtěla jsem odjet na druhou stranu světa, co nejdál od své rodiny. Od svých ukřičených sourozenců, od mámy, se kterou jsem se neustále jen hádala, a od Jeremyho, který se tolik snažil být mým otcem a já ho od sebe neustále jen odstrkovala.

Tehdy jsem odlétala se zlomeným srdcem, zničená rozchodem. Dlouho jsem si myslela, že Conor je mým člověkem. Tím člověkem, kterého potkáte jednou za život. Tím, co na vás počká, ať se děje cokoliv. Ani nevím, jak dlouho jsem téhle lži věřila. Jak dlouho jsem si představovala, že až skončím studia ve Státech, vrátím se zpátky do Ballycastle, kde mě přivítá s otevřenou náručí, jako kdyby se ty tři roky mezitím nikdy nestaly.

Nikdy jsem nechtěla vztah na dálku.

A on taky ne.

Proto všechno skončilo dřív, než to vůbec mohlo začít.

I kvůli tomu byly pro mě začátky v Americe tak těžké. Dlouho jsem si myslela, že to vzdám.

A nejednou jsem to skutečně málem vzdala.

Probrečela jsem dlouhé dny a noci. Nerozuměla jsem školském systému, nerozuměla jsem tomu podivnému akcentu. Každý se na mě díval a já cítila, jak mě každý soudí. Jako kdybych mohla za všechny svoje nedokonalosti. Najednou jsem si připadala mnohem menší, mnohem blonďatější, mnohem pihatější. Můj přízvuk rezonoval v mém hlase a já se proto brzy naučila napodobovat ten newyorský, který jsem slyšela všude kolem sebe.

Byla jsem úplně ztracená.

Nevyznala jsem se v ulicích, nevyznala jsem se na univerzitě a nevyznala jsem se ani ve velkém komplexu kolejí. Moje spolubydlící byla protivná holka s nosem vysoko. Vysmívala se mému neštěstí a nikdy mi z ničím nedokázala poradit.

Nemohla jsem zavolat domů, nemohla jsem se vybrečet mámě do telefonu. Moje hrdost mi to nedovolovala.

Proto jsem každý den zatnula zuby a pokračovala dál. A každý den jsem doufala, že ten další bude lepší.

Hned první školní den jsem si popletla dvě univerzitní budovy a místo na přednášce z Úvodu do literární teorie jsem se ocitla na semináři o americkém právu. Bála jsem se odejít a tak jsem zůstala sedět na svém místě. Vedle mě si přisedla energická dívka s hispánskými kořeny, která si mě hned adoptovala.

COFFEE MAKES US CRAZYKde žijí příběhy. Začni objevovat