Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vždycky jsem se považovala za velkého spáče. Neměla jsem ráda ranní vstávání, vždy mi trvalo dlouho, než mé tělo začalo normálně fungovat. Potřebovala jsem do sebe dostat kofein a i s tímto povoleným dopingem byly moje rána vždy velmi těžké.
Jenže pak jsem potkala Timmyho a v momentě, kdy jsme spolu začali žít, jsem zjistila, že oproti němu jsem vlastně ranní ptáče.
Ze spánku mě probudily ranní paprsky, které si našly cestu do naší ložnice skrz špatně zatažené závěsy. New York nikdy nespal a hned jak jsem otevřela oči, jsem začala vnímat ten vždy přítomný hluk na ulicích pod námi. Občas se mi zastesklo po tichu, které jsem měla na společném bytě s Barb díky pokoji do vnitrobloku, ale tyhle stesky mě přešly vždy ve stejný okamžik, kdy jsem se otočila vedle sebe a na polštáři vedle uviděla spícího Timmyho.
Usmála jsem se sama pro sebe, prsty opatrně přejela po ostré hraně jeho obličeje. Znovu jsem se protáhla, líně zívla a pomalým, šouravým krokem se vydala do kuchyně. Nezapomněla jsem za sebou zavřít dveře od ložnice, abych nevzbudila svého spáče.
Byla neděle, den zaslouženého volna. Kávovar tiše vrčel, ale brzy ho přehlušily melodie vycházející z mého telefonu. Nechala jsem ho ležet na lince, upila ještě z horké kávy a na chvíli zůstala uprostřed malé kuchyně. Hlavu jsem měla plnou myšlenek – zda si na snídani udělám míchaná vajíčka nebo zda počkám, až se probudí Timmy. Ve hře byla samozřejmě i sladká snídaně a s přibývajícími možnostmi narůstalo moje zoufalství.
Lokty jsem se opřela o kuchyňskou linku a znovu upila z kávy.
Moc velké rozhodnutí na moc brzké ráno.
I když ve skutečnosti bylo téměř půl jedenácté.
Z reproduktoru mého telefonu se ozýval chraplavý hlas Boba Dylana, který mi v posledních týdnech a měsících dělal společnost častěji než bych si kdy myslela. Natáčení filmu začalo na konci minulého roku a pokračovalo i v tom novém. Nicméně vše bylo značně hektické a mnohdy zmatečné. Režisér chtěl natočit perfektní film a zároveň dohnat obrovskou ztrátu, kterou filmařskému průmyslu v minulém roce natropila celosvětová pandemie. Po dlouhých týdnech, které jsme mohli strávit společně, mě teď jeho nepřítomnost o to víc bolela. Naštěstí jsem měla ale spoustu své vlastní práce, která mi zaměstnávala hlavu. Jeho nepřítomnost jsem nejvíce cítila v chladných večerech, kdy jsem ležela sama v posteli.
Chyběl mi.
Jeho tiché brnkání na kytaru, mumlání Dylanových písní. Hlasité nadávky z vedlejšího pokoje, kam se odešel učit scénář, ale ve skutečnosti hrál nějakou videohru. Papíry od scénáře volně se válející po celém bytě. Nadával francouzsky, když se pak snažil najít všechny strany a seřadit je správně za sebou. Jako kdyby si myslel, že mu nerozumím. Předstírala jsem to ale stejně dobře, jako on předstíral, že neslyší moje neustálé výtky, ať si uklízí svoje věci. Ať už šlo o stránky scénáře, nebo o oblečení volně poházené po celém bytě. Bylo úplně běžné, že jsem v noci zakopávala o jeho džíny, ponožky, nebo spodní prádlo. Všechno zůstalo ležet na místě, kde se zrovna svléknul.
