Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsem měla před sebou jasný cíl, ponořit se do práce bylo najednou mnohem snazší. Vždy jsem uměla tvrdě pracovat a svým způsobem jsem vždy byla tak trochu workoholik. Nebo možná... studentoholik.
Jako první jsem se zkontaktovala se svým profesorem anglické literatury z Kolumbie. Moje básně četl v rámci jednoho z nepovinných seminářů a já potřebovala znát jeho názor.
Strávila jsem s ním celé odpoledne zavřená v kabinetu. Dostala jsem od něj řadu doporučení – jak na všem ještě lépe zapracovat, co upravit, jak z nich vytvořit opravdovou poezii. Vše jsem si pečlivě zapisovala, dělala jsem si poznámky a škrtala přímo do svého deníku.
Když jsem odcházela, zastavil mě ve dveřích.
„Slečno Lynchová?"
Zastavila jsem se na poslední chvíli, naplněná takovým nadšením a odhodláním, co mě táhlo dopředu, že stát na místě se zdálo téměř nemožné.
„Ano?"
„Ještě vám dám poslední radu."
„Hm?"
„Když to vydáte jinde, bude to jednodušší."
Nechápavě jsem nakrčila nos. Měla jsem tisíc otázek, on ale moje zmatení dobře vyčetl. Zhluboka se nadechl a pokračoval. „Amerika je země neomezených možností, ale často je to země neomezených možností jen pro Američany. Pokud chcete opravdu uspět, zkuste to vydat doma."
Na chvíli se odmlčel.
„Musíte to prodat s dobrým příběhem. Jak se chudá studentka vydala na druhou stranu světa. Příběh jako z minulého století, kdy spousta Irčanů opouštěla svoji zemi s vidinou lepšího. Ale na druhé straně oceánu je nečekalo nic příjemného."
Jeho slova byla necitelná, o to těžší pro mě přiznat si, jak moc pravdivá jsou.
„Jsem Britka," zašeptala jsem potichu, jako kdyby to bylo něco, za co se mám stydět.
„Možná by bylo lepší, kdybyste se stala Irkou."
Mrkl na mě, jako kdyby mi předával velké tajemství a nakonec mě gestem ruky popohnal ze své kanceláře.
---
Z univerzity jsem zamířila přímo do kavárny, kde jsem se měla sejít s Barb. Šla jsem pozdě, protože jsem se zdržela s profesorem, ale i tak jsem nespěchala. Místo jedné zastávky metrem jsem šla pěšky, Barb poslala omluvnou zprávu.
Šla jsem pomalu, s hlavou sklopenou. Přemýšlela jsem o jeho slovech a přemýšlela jsem o svých básních. Spousta z nich byla naplněna voláním po domově a steskem, ale nebylo to jediné téma.
