Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jakmile jsem měla po promoci, měla jsem pocit, že ze mě spadlo nějaké ohromné břemeno, které mě celou dobu táhlo dolů. Najednou jsem se nemusela starat téměř o nic – přestalo záležet na mém průměru, nemusela jsem mít perfektní docházku. Nikoho nezajímalo, jestli mám přečtené všechny knihy a zda moje eseje jsou už napsané.
Jediné, na čem v tom podivném bezčasí záleželo, byly peníze. Chodila jsem do kavárny k Mie každý den, a ona mi brzy nabídla i lepší peníze. Byla bych hloupá, kdybych její nabídku odmítla – naopak, přijala jsem ji s obrovskou radostí.
Práce v kavárně mě bavila.
Naplňovala mě nějakým podivným vnitřním klidem, který jsem tak dlouho hledala.
Ještě před pár měsíci jsem si nedokázala podobnou situaci představit. Absolvovala jsem Kolumbijskou univerzitu! Jak bych se mohla spokojit s práci v kavárně?
V duchu jsem pořád doufala, že si časem najdu něco jiného, něco co bude více spojeno s mým oborem, s tím obrovským množství načtených knih a odevzdaných esejí. Ale prozatím... Prozatím jsem byla víc než jen šťastná, když jsem si každé ráno mohla nasadit zástěru a v kavárně přivítat Chorda, který patří mezi první návštěvníky. Vždy jsme si vyměnili několik přátelských slov, já mu připravila perfektní kávu a on mi dal vysoké dýško.
Rutina.
Klidná rutina bez zbytečných stresů, něco co mi v životě tak dlouho chybělo.
---
Byla půlka června a já se chystala na dva týdny do Jordánska za Timmym. Seděla jsem v pokoji, balila jsem si kufry a srdce mi divoce tlouklo nedočkavostí. Nejraději bych jen luskla prsty a přemístila se, jenže místo toho mě čekala ještě skoro dvacetihodinová cesta s jedním přestupem v Istanbulu.
Za normálních okolností bych si takovou cestu nemohla dovolit.
Ale...
Letenky platil Timothée.
Vůbec poprvé jsem mu dovolila, aby cokoliv zaplatil za mě. Byl to zvláštní pocit. Na chvíli jsem si myslela, že se díky takové maličkosti vzdávám sama sebe - podivně vybudovaného pocitu, že všechno musím zvládnout sama a že jakákoliv pomoc je nepřístupná. Na chvíli jsem si myslela, že tím malým gestem zrazuju sama sebe a všechno, čemu jsem celý život věřila.
Ale nebylo tomu tak.
Bylo to přesně naopak.
Místo toho abych kolem sebe stavěla zdi, jsem je začala pomalu bourat.
Připadala jsem si, že se probouzím z nějakého kómatu, ve kterém jsem ležela tolik let. Otevírala jsem oči, začínala svět vidět v nových barvách. Říct si o pomoc se najednou nerovnalo selhání. A navíc... To ani nebyla žádná pomoc.
