Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V půlce května Timothée odjel na měsíc do Londýna, kde se kromě britského přízvuku měl učit i dalším věcem, které potřeboval pro historickou roli, jakou byl král Jindřich V.
Po prvním týdnu bez něj jsem si uvědomila, jak moc mi chybí.
Za těch několik týdnů, co byl bez přestávky v New Yorku, jsem si zvykla trávit s ním všechen svůj volný čas. Zvykla jsem si usínat a probouzet se vedle něj. Zvykla jsem si na to, že existoval ve stejném časovém pásmu jako já a mohla jsem mu kdykoliv zavolat. Zvykla jsem si na společné randíčka po kavárnách. Zvykla jsem si na to, že mě občas překvapil v bytě a zvykla jsem si na to, že jsem prostě kdykoliv mohla být s ním.
A najednou...
Všechno bylo pryč.
A nejhorší na tom bylo vědomí toho, že se vrátí až v září.
A jen na chvíli.
Čekala ho propagace dalšího filmu a potom natáčení Little Women, které mělo skončit jen pár dní před Vánocemi. V té době jsem už měla zpátky v Británii, a tak se naše cesty měly zase sejít až v lednu.
V lednu.
A byla teprve půlka května.
Vrátili jsme se zpět k SMS zprávám a nekonečným hovorům. Ale když jsem teď věděla, jaké to je být s ním doopravdy, bolela mě jeho nepřítomnost ještě víc.
---
Kromě práce v kavárně jsem začala pracovat v malém knihkupectví, kousek od domu. Když jsem neměla školu, měla jsem mnohem více času a tak jsem si mohla vydělat mnohem více peněz. Zároveň jsem si hledala praxi v nakladatelství, kterou jsem potřebovala pro úspěšné dokončení studia.
Chtěla jsem školu dokončit co nejdříve a zkrátit si běžné čtyřleté studium. Brala jsem semináře a přednášky navíc. Zároveň jsem se utápěla ve vnitřní nejistotě, protože jsem absolutně nevěděla, co bych měla dělat v životě po škole.
Mohla jsem pokračovat v navazujícím studiu, ale tak nějak jsem věděla, že akademická půda není pro mě. Bavilo mě studovat, ale bavilo mě studovat teď. Představa, že budu celý život zavřená v knihovnách a že budu přednášet a učit, mě děsila. Nechtěla jsem se ani stát učitelkou a moje možnosti se najednou docela smrskly.
Mohla jsem pracovat v nakladatelství, mohla jsem zkusit napsanou vlastní knihu. V šuplících jsem měla spoustu svých básniček, ale kromě mého profesora tvůrčího psaní je nikdo nikdy neviděl. Moje básně byly jen pro mě a já si nedokázala představit, že by je viděl kdokoliv jiný. Na těch řádkách jsem vypsala všechny svoje pocity, byla v nich otištěna moje duše, všechny moje nejinternější strachy, ale také největší radosti.
