Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsem se ráno probudila, připadala jsem si, jako kdybych v noci zaběhla minimálně maraton. Dvakrát. O nějakém čerstvém probuzení a nabytí energie přes noc se rozhodně nedalo mluvit. Připadala jsem si stejně, ne-li víc unavená jako včera večer, kdy jsem musela usnout někdy uprostřed svého zhroucení v záplavě slz.
Omámeně jsem se posadila na posteli a zaposlouchala se do hlasu, který se ozýval z vedlejšího pokoje. I přes zavřené dveře jsem slyšela Timothéeho, jak se s někým hlasitě dohaduje, a já mohla jen hádat, že předmětem těch dohadů jsem já. Nerozuměla jsem jednotlivým slovům, ale tón jeho hlasu mluvil jasně i přes zavřené dveře.
Znovu jsem se zabořila do postele a chvíli hypnotizovala strop nad svou hlavou.
Za chvíli bylo dotelefonováno a Timothée se potichu vrátil zpět do ložnice v domnění, že ještě stále spím.
„Dobré ráno," zašeptala jsem, abych ho vyvedla z omylu. Nepatrně se usmál a vklouzl za mnou do postele.
„Máš nějaké problémy?"
„Ne."
„Slyšela jsem..."
„Poslouchat cizí hovory se nedělá," umlčel mě ostrým tónem a já pochopila, že nemá smysl se v tom jakkoliv dále šťourat.
„Promiň," špitla jsem jen potichu.
„Neomlouvej se."
Nadechovala jsem se k další námitce, ale než jsem stihla cokoliv říct, jeho dlaň mi přistála na rtech. Umlčel mě netradičním způsobem a moje oči se nechápavě dívaly do těch jeho, dokud jsme oba nepropukly v hlasitý smích a on konečně uvolnil moje rty. Ale jen pro to, aby si mohl ukradnout polibek a tím mě znovu umlčet.
---
Timothée odjel o tři dny později než bylo původně v plánu. Když jsme se loučili na letišti, několikrát se ujišťoval o tom, jestli jsem pravdu v pořádku a jestli všechno zvládnu. A já mu samozřejmě vše sebevědomě odkývala. Nebyla jsem si jistá, jestli mi skutečně věří, ale oba jsme věděli, že další dny v Americe by ho stály mnoho problémů.
Na rozloučenou mě objal a věnoval eskymácký polibek, stejně jako vždy.
„Neprovedeš nějakou hloupost?" zeptal se mě, zatímco mě svíral ve svém objetí. Nos měl zabořený do mého ramene, jeho neposlušné vlasy mě lechtaly po celém obličeji.
„Jakou hloupost?"
„Jakoukoliv."
„Neprovedu," slíbila jsem mu a on se ve stejný okamžik narovnal. Ruce měl položené na mých ramenou a zkoumal mě pohledem, pod kterým jsem si připadala jako nahá. Po několika nekonečně dlouhých vteřinách se ke mně znovu sklonil a věnoval mi polibek na špičku nosu.
