Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nemohla jsem pořádně ani dospat. Ráno jsem byla vzhůru mnohem dřív, než zazvonil budík. Timothée vedle mě spal a že jsem vstala z postele ho v žádném případně nemohlo probudit. Obličej měl zabořený do polštáře, který pevně objímal ve svých rukách. Ležel na břichu, v poloze kterou jsem nedokázala pochopit za celou dobu našeho vztahu.
Rychle jsem se převlékla z pyžama a v koupelně se upravila. Popadla jsem svůj teplý zimní kabát a plátěnou tašku, která visela na klice od koupelny. Potichu jsem za sebou zavřela dveře a ještě jednou zkontrolovala svůj vzhled ve velkém zrcadle, které bylo přes celou výtahovou stěnu. Nespokojeně jsem se pokusila upravit pěšinku, ale v ten moment výtah s cinkutním zastavil.
Měla jsem co dělat, abych se nerozběhla, jen co se jeho dveře otevřely.
Rychlým krokem jsem vyšla nejdříve z výtahu a poté i z hotelového lobby. Nepatrně jsem zrychlila, když jsem se dostala na ulici. Studený londýnský vítr moje kroky sice na chvíli zpomalil, ale já si hned uvědomila, že čím rychleji půjdu, tím dříve budu zase v teple. Nejbližší knihkupectví bylo hned za rohem a já znovu přidala do kroku.
Dveře na čidlo pohybu se pomalu rozevřely, jen co jsem se ocitla před nimi. Obě prodavačky mi věnovaly otrávený pohled, když jsem dovnitř vkročila sotva minutu po otevíračce. Nahlas jsem je pozdravila, ale dál už jim nevěnovala žádnou pozornost.
Tváře jsem měla červené zimou, ale v ten moment mi to bylo úplně jedno.
Tady byla.
Tady, přímo tady. Hned přede mnou, na dosah ruky.
Moje kniha.
Kniha, co jsem napsala.
Natáhla jsem se po jednom výtisku a nechápavě přejela prsty po jméně na titulní stránce.
Bylo to moje jméno.
Moje. Jméno.
Nahlas jsem se zasmála, a obě prodavačky mi věnovaly nechápavý pohled. Potichu jsem se omluvila, popadla rovnou dva výtisky a s nimi zamířila k pokladně. Z peněženky jsem vytáhla dvě bankovky s královnou, zatímco starší z prodavaček mi balila obě knihy do tašky. Nedočkavě jsem jí je vytrhla z ruky a obě knížky, moje knížky, schovala do plátěné tašky. Poděkovala jsem, rozloučila se a vrátila se zpátky do zimy.
Cestou zpátky na hotel jsem se zastavila v kavárně, kterou jsem minula po cestě. Objednala jsem dvě kávy sebou a do plátěné tašky přihodila dva croissanty, které se na mě usmívaly z výlohy. Mladá servírka mi oba zabalila do papírové tašky a já i přes ni cítila, že jsou ještě teplé, sotva vytažené z pekárny.
Do jedné kávy jsem pak nasypala téměř celou jednu cukřenku a znovu zamířila na hotel. Jen tentokrát jsem už neměla naplánovanou žádnou zastávku. Se širokým úsměvem na tváři jsem vyjela do patra, kde byl náš pokoj. Otevřela jsem si čipovou kartou a téměř vtančila do pokoje. Ještě v kabátu a omotaná dlouhou šálou, jsem se posadila na postel, ale Timothée si sotva všiml mého návratu.
