Kolik hrnků kávy je potřeba k tomu, abyste se do někoho zamilovali?
~
Eileen studuje na vysoké škole, má ráda knížky a ještě raději má kávu. Svoje volná odpoledne tráví nejraději v kavárně, ztracená ve svých knihách. To se ale změní, když jednoho d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Celý únor jsem strávila nekonečným cestováním mezi Dublinem, Belfastem, Londýnem a New Yorkem. Obcházela jsem nakladatelství, ale nikde jsem se nesetkala s velkým nadšením. Pár nakladatelů bylo ochotných mi knihu vydat, ale jejich podmínky pro mě nebyly přijatelné. Měla jsem do nákladu vložit obrovské množství vlastních peněz a vidina jakéhokoliv zisku byla mizivá. Většinu peněz by si pro sebe nechala nakladatelství a mě by připadala sotva desetinu zisku.
Byla jsem zoufalá a úplně otrávená.
Spoustu času jsem strávila v malém londýnském bytě, který měl pronajatý Timothée, zatímco zkoušel v divadle. Brečela jsem do peřiny a vztekala se nad nespravedlností světa. Každý den jsem se pak probouzela s opuchlýma očima, připravená vyrazit na novou bitvu.
Ani nevím, kde jsem brala tu vnitřní jistotu, že se to jednoho dne zlomí v můj prospěch.
Byl to Timothée, který mě každý den dokázal nabít novou energií a novým elánem.
Nikdy by mi nedovolil to všechno vzdát. Povzbuzoval mě a dokonce se i nabídl, že za mě zaplatí zálohu, kterou požadovalo nakladatelství.
Jenže na to jsem nebyla ochotná přistoupit. Byla to obrovská částka peněz, kterou bych nebyla nikdy schopná splatit. Navíc to byla moje knížka a já tvrdohlavě trvala na tom, že to je moje bitva, kterou si musím vyhrát sama. Bylo to buď a nebo.
---
V půlce března bylo staré londýnské divadlo Old Vic zavřeno a všechny hry byly přesunuty na neurčito. Bylo to jen měsíc před premiérou. Za vše mohla zhoršující se zdravotní situace a obava celého světa před pandemií. Zavřely se nejen divadla, ale rušily se i další kulturní akce.
Prezident Spojených států navíc hrozil zavřením hranic a tak Timothée hned dva dny na to nasedl na jedno z posledních letadel zpět do Států. Já byla toho času v Dublinu – jednala jsem jedním z menších nakladatelství. Jakmile se objevila hrozba uzavření hranic, chtěla jsem si koupit letenku zpět. Jenže podobný nápad mělo spoustu dalších lidí a všechny lety z Dublinu do New Yorku byly vyprodané až do dalšího týdne.
Nakladatelství mi navíc na poslední chvíli zrušilo smlouvu, která byla jen okamžik před podpisem. Podrážděná tím vším jsem se o týden později sunula na letiště, které bylo až děsivě prázdné.
Prošla jsem pasovou kontrolou, od nástupu do letadlo mě dělilo už jen pár metrů. Letuška u vstupu si znovu vyžádala můj pas a letenku. Podala jsem jí oboje, a i přes masku, která ji zakrývala půlku obličeje, jsem poznala, že něco není v pořádku.
Zamračila jsem se a ona omluvně spustila: „Slečno Lynchová, obávám se, že vás nemohu pustit do letadla."
