Dyáda síly

1. kapitola-Prázdnota

Rey

Nastal klid, který jsem nikdy nezažila. Na Tatooinu čas plynul jinak. Seděla jsem na vyhřátém písku opřená o kamennou zídku, pozorovala západ sluncí a nasávala poslední paprsky, které příjemně hřály do tváře. Musela jsem až přivřít oči. To klidné ticho rušil jen vánek, který zvedal zrnka písku vysoko nad zem, jen aby je o kus dál zavál na jiné místo. Za pomocí síly jsem je pomalu zvedala vysoko nad svou dlaň a nechávala je do ní spadnout. Sypal se mi mezi prsty, než se znovu rozplynul v jeden velký oceán pouště. Bylo to tak uklidňující a přirozené, pozorovat jak se díky slunečním paprskům třpytí....tak prostý jev a tolik krásy, kterou nejsem schopná vnímat.

Za posledních pár let jsem neměla čas nad vším přemýšlet tak, jako tady na této nehostinné planetě, kde vyrostl Anakin a Luke strávil tolik ze svého života. Byli nyní součástí i mé historie a já doufala, že tady najdu nejen odpovědi, ale i klid a smír.
Po několika týdnech, co tu jsem ale cítím jen tu stejnou prázdnotu. Pro ostatní to možná bylo vítězství, ale ne pro mě. Nemohu vyhnat z hlavy Benův výraz zoufalství, když držel mé mrtvé tělo v náručí.

Jeho oči a to, co z nich vyzařovalo. Tolik bolesti a utrpení....a to co pak udělal?

Vyměnil svůj život za ten můj.

A co jsem udělala já?    

Nic.

Nebyla jsem schopná udělat nic a on mi dal všechno co měl.

Má odcházející duše to tehdy sledovala. Všechno z toho a on se nikdy nedozví, co pro mě doopravdy znamenal. Tohle všechno mě změnilo a já už ani nevěděla kým vlastně jsem. Po tváři mi začali stékat slzy zoufalství, které kapaly na vyprahlou zem a nezbylo po nich nic. Z myšlenek mě vyrušil BB-8, kterého jsem ani neslyšela přicházet. Jen jeho smutné zapípání mě na něj upozornilo a v rychlosti jsem si setřela slzy do zaprášené tuniky.

,,Promiň BB. Ano, vidím to. Už jdu."
Zvedal se vítr a blížila se písečná bouře, která byla vidět daleko na obzoru. Smutně se na mě zadíval a svěsil hlavu.

,,Jsem v pořádku." Usmála jsem se na něj. Nebo jsem se o to aspoň pokusila.
Neměl tu zůstávat se mnou. Před ním se mi nedařilo skrývat své emoce a on mě často zastihnul nepřipravenou.

Vracela jsem se do domu, když jsem najednou strnula na místě. Od příletu na Tatooine mívám divný pocit. Tak jako teď...Jako by mě někdo sledoval.
I když jsem se snažila najít zdroj toho už kolikrát, a to i za pomocí síly, tak jsem nikdy nic neobjevila.
S divným pocitem v zádech jsem odešla rychlím krokem dovnitř a raději se neohlížela.

Dům byl dlouho neobydlený a písek zavál většinu místností. Dalo dost práce dát vše do původního stavu, ale teď to tu bylo celkem útulné, byť skromné. Místní obyvatelé se mi vyhýbali nebo mluvili velice stručně. Byla jsem za to ráda a nevyhledávala něčí společnost. Samota mi nikdy nevadila. S ní jsem žila mnoho let.

Poe jako nový velitel Odboje měl práci s hledáním a ničením toho co zbylo s 1. Řádu. A Finn? Konečně vypadalo, že alespoň on našel sám sebe a svoje místo při ochraně galaxie. Občas se se mnou spojili i když si myslím, že to byla z jejich strany spíše snaha kontrolovat mě... a tak tu čas plynul.

Na stole se objevil jejich hologram.
,,Ahoj Poe, Finne. Máte novinky?" Neubránila jsem se úsměvu při pohledu na jejich tváře. Tolik mi chyběli. S nimi jsem vždy na okamžik zapomněla na to všechno.

,, Ahoj Rey! Neuvěříš, co se nám dnes povedlo! Dostali jsme zprávu, že v jedné z vnějších soustav je nová základna 1. Řádu a plánujeme útok hned jak zjistíme, na jaké planetě jsou. Paráda, jak se situace pro ně otočila, nemyslíš? Pomohlo by nám, když by ses k nám přidala. S tebou by to byla jasná výhra! Stačilo by aby tě viděli a vzdají se sami. Teď je s tebe legenda." Vychrlil na mě Finn jedním dechem s úsměvem od ucha k uchu tak, jak to uměl jenom on.