KROKY [ff Marvel]

Prolog

Stála jsem uprostřed obrovské haly a rozhlížela se kolem sebe. Kufr jsem měla již odbavený a vedle mě postával můj jediný kamarád Tomáš. On se jako jediný byl schopný dostavit, aby se rozloučil. Nemohla jsem si nevšimnout jeho masky, která zdobila jeho tvář. Chtěl mě přesvědčit o tom, že ho netrápí můj odlet. Oba jsme ale věděli, že před sebou nedokážeme skrývat emoce. Známe se takovou dobu a on se i přesto pokusil, abych nepoznala, že ho to trápí. Zvedla jsem koutek úst na náznak úsměvu a zakroutila hlavou nad jeho snahou.

Konečně jsem se odhodlala k tomu, abych odsud vypadla. Z něčeho takového už prostě nesmím a ani nehodlám vycouvat. Nemám vlastně ani co ztratit, a to je možná i ta nejlepší kombinace. Když jsem totiž oznámila mé rodině, že chci do ciziny a začít se věnovat něčemu, co mě opravdu baví, tak se ke mně všichni otočili zády, protože přeci... jak by se mohla jejich malá holčička vzdát práce, která ji mohla dostat na vrchol všeho? Všeho? Co je myšleno pod tímto pojmem?

A proč vlastně do ciziny? Nebo přesněji...do Spojených států? Za svých osmadvacet let jsem poznala plno věcí, které mě ohromily a zklamaly. K divadlu jsem se ovšem vracela a stále vracím ráda. Dodnes jsem jezdila každý týden do divadla, kde jsme se scházeli v malém počtu lidí a prostě...byli jsme taková banda improvizátorů, kteří mají tohle jako koníčka. Pokud bych mohla říct další z mých koníčků, tak to jsou prostě filmy. Závislák na filmech. Proto mě i láká si třeba zahrát nějakou menší roli v nějakém filmu nebo pracovat na plný úvazek v divadle.

Můj nástup na střední školu byl celkem zmatený, hlavně kvůli tomu, že jsem šla na školu, kam mě donutili rodiče. Když jsem se tam objevila první den a všimla si toho divadelního kroužku, tak mi ta škola už nepřišla tak strašná, jak jsem si ji představovala. Přihlásila jsem se do tohoto kroužku a už jenom odpočítávala dny, kdy jsem tam měla jít poprvé. Potom se to ale zvrtlo... rodiče se to dozvěděli a zatrhli mi to dřív, než jsem stačila cokoliv říct. Ten hněv, který se uvnitř mě vytvořil, ta nenávist... chápu jejich starost, jejich snahu o to, abych měla co nejlepší život. Tohle byla ale od nich hloupost. Zakazovali mi koníčky, které mě naplňovaly. Tyhle čtyři roky byly pro mě strašně unavující a já si jenom přála, abych konečně odtamtud vypadla. Nebavilo mě to, procházela jsem se čtyřkami, a to jenom kvůli tomu, že jsem nebyla schopná se naučit něco, co mě prostě nebavilo. Naštěstí jsem u maturity zaskórovala, a tak jsem poté ještě musela na vysokou školu, kde jsem si během studia našla práci, ve které jsem pracovala doteď. Měla jsem vyšlápnuto na povýšení, ale má hlava řekla dost. Už jsem udělala všechno, co rodiče chtěli a teď bylo na čase vyšlápnout svojí vlastní nohou.

„Budeš mi strašně moc chybět! Vážně si to nechceš ještě rozmyslet?" vyruší mě Tomášův hlas, který se na mě dívá s tím jeho psím kukučem, který by dokázal přemluvit snad každého ovšem... mě už to nepřemluví. Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou a on svěsil ramena a sklopil hlavu. Naposledy jsem ho objala a já jenom pocítila, jak si mě přitáhl blíž k sobě.

„Však ty mně budeš taky chybět. Uvidíš, že ti vždycky jednou za čas zavolám, nebo ty mně a popovídáme si o všem novém," promluvím, když se od něj odtáhnu. Někdy si připadám jako bychom byli pár, ale pravda to není. Nikdy jsem Toma nebrala jako něco víc než kamaráda. Strašně klišé věta, co? Beru ho jako mého bratra, který se chová ochranářsky a někdy je jeho chování až příliš vyhrocené, ale to ho dělá ještě víc dokonalým, protože nikoho takového jsem ještě ve svém životě nepotkala.

„Dobrá tedy," promluvil po chvíli ticha, „slib mi, že na sebe budeš dávat pozor."

„Slibuju. Čestnýskautský," zvednu dva prsty do vzduchu. Usměju se na něj a otočím sesměrem k letištní kontrole. Za zády uslyším tiché sbohem a naposledy na nějkývnu na rozloučenou.