Give It the Fuck Up [SasuNaru, ItaDei - A/B/O] ✓

93. Nebeská brána

Naruto měl pocit, že se vznáší v černočerné tmě. Nic jiného kolem něj nebylo. Na hrudi měl lehce svíravý pocit. Vždycky si myslel, že uvidí to pověstné světlo na konci tunelu, které se však zatím nikde nenacházelo. Otáčel se kolem sebe a hledal nějaký světlejší bod, než sžírající černočernou tmu, která ho pohlcovala.

Pamatoval si, že Kurama mluvil o nějaké Nebeské brána. Představoval si, že teda nebe bude vypadat úplně jinak. Všude kolem sebe by měl krásnou modrou barvu, nadýchaná bílá oblaka a velká zlatá brána, skrze kterou by se mohl dostat do klidného ráje, kde by už mohl žít věčně.

,Jak se odtud mám sakra dostat, když tu vůbec nic není?' pomyslel si a začínal se cítit vážně nervózně.

Nebo tahle černočerná tma byla snad znamení, že se do nebe dostane a putuje do pekla? Vždyť v životě nikdy neudělal nic špatného, aby pykal po zbytek věčnosti někde, kde je neskonalé vedro a potulují se tam jedni z nejnebezpečnějších lidí, co existovali.

Najednou uviděl v široké dálce malý kulatý světlý bodík. Zaměřil se na něj pohledem a chvíli zůstával na místě. Nevěděl, co od toho má očekávat a upřímně se opravdu bál. V hlavě mu hučely různé poznámky, které zdůrazňovaly, že nikdy se za světlem na konci tunelu nemá vydávat.

Pár sekund na to však ucítil, jako kdyby se kolem jeho těla ovinuly neviditelné liány, které ho obrovskou rychlostí začaly táhnout přímo ke světlu. V modrých očích se zalesknul strach a nevědomí z toho, co bude následovat.

Malý bod v dálce se začínal zvětšovat a světlo z něj vycházející bylo stále ostřejší a ostřejší, až musel úplně zavřít oči, jinak by nejspíš oslepnul.

˚•˚•˚

Když se odvážil konečně otevřít oči, zjistil, že teď se nachází přesně na místě, které si předtím představoval. Všude kolem něj byla nekonečně modrá barva a spousta nadýchaných bílých oblak. Na jednom z nich i postával. Otáčel se kolem sebe, ale nikde tu černou pohlcující temnotu už nespatřil.

Naproti němu se seskupilo několik mraků, připomínalo to jaksi nějakou zvláštní oblačnou cestičku, na jejímž několik desítek metrů vzdáleném konci se nacházela obrovská zlatě zářící brána. Jenom brána. Za ní nic dalšího nebylo.

Naruto se zamračil, ale přesto lehce nervózně vyšlápnul kupředu. Našlapoval zlehka na nadýchané polštářky a jenom se v duchu modlil, aby nespadl. Musel se sám sobě zasmát. I kdyby spadl, tak přece neumře, ne? Vždyť u mrtvý je!

Čím víc se blížil k bráně, tím víc se mu zdálo, že tam někdo stojí. Zatím je viděl rozmazaně, ale s každým dalším metrem, který ušel, viděl více a více jasněji.

,Kdo to jenom může být?' přemýšlel v duchu, ,Dostanu tady snad nějakej test, jak moc se hodím do nebe?... Bože, jen to ne! Nikdy jsem na testy nebyl dobrej, ttebayo!'

˚•˚•˚

Zastavil se před tou zvláštní bránou a pohledem sjel černovlasého muže s ženou, kteří za ní stály.

Muž měl zvláštní tvrdé rysy ve tváři. Malé černé oči a trochu ulísnuté vlasy dozadu. Zkoumavě se na něj díval a možná přemýšlel odkud ho zná, nebo respektive, koho mu připomíná.

Za to žena, která byla o hlavu menší, s dlouhými rovnými černými vlasy a ještě temnějšíma velkýma očima se na něj dívala s vřelým úsměvem na tváři.

,,Ty... Musíš být Naruto, viď? Určitě musíš být. Jsi Minatovi strašně podobný!" řekla melodickým měkkým hlasem.

Blonďáček trhaně přikývnul.

,,Vidíš, Fugaku! Říkala jsem ti to!" zasmála se a podívala se na něj.

,,F-Fugaku?" vydechl překvapeně Naruto, ,,T-takže vy jste, Mikoto? Jste Sasukeho a Itachiho rodiče?"

Oba dva přikývli.

,,Ještě není tvůj čas Naruto, co tu děláš?" nechápala Mikoto a dívala se na téměř dospělého chlapce.

Blonďáček přešlápnul a v rychlosti jim pověděl, co se v uplynulých několika měsících událo.

Fugaku ani Mikoto nestačili u vyprávění koulet očima.

˚•˚•˚

,,Takže... Itachi je zpět ve vesnici?" zajímal se Fugaku po skončení vyprávění.

,,Jo, řekl nám o těch úkrytech"

Muž se nepatrně usmál. Bylo to téměř nepostřehnutelné, ale jeho temné hloubky radostně zajiskřily.

,,Věděl jsem, že se nakonec zase přidá na dobrou stranu. Jsem na něj hrdý... Na ně na oba," přikývnul hlavou a pevněji sevřel Mikoto, kterou držel kolem pasu.

,,Vy k sobě se Sasukem patříte," usmívala se Mikoto skoro až zasněně.

,,Eh?"

Naruto pozvedl obočí.

,Proč to každej říká? To je to tak strašně vidět?'

,,Když jsem jednou Kushinu potkala na ulici a zastavila se s ní na kousek řeči, držela jsem Sasukeho v náručí a on se mi v něm začal skoro až nepatrně chvět. Cítila jsem z něj, že on nějak vnímá tvou přítomnost, i když jsi byl u Kushiny v bříšku." vzpomínala stále s úsměvem na tváři.

,,O-opravdu?" vykoktal Naruto nevěřícně.

Mikoto přikývla.

,,A-ale... Já měl být původně alfa, než to Kurama všechno posral,"

,,V našem světě existují výjimky... Podívej se na tvoje rodiče, oba jsou to alfy a byli si souzení,"

Naruto se ušklíbnul.

,,Jo, ale... Oni jsou normální,"

,,Jak myslíš normální?"

,,N-no... Je to muž a žena a já a Sasuke jsme, n-no..." zrudnul.

,,Pokud jsi alfa nebo omega, neřešíš, zda je tvůj partner žena nebo muž... Osud si s každým nějak poradí a naloží na jeho bedra jenom tolik, kolik ví, že dokáže zvládnout." podívala se na něj Mikoto.

,,Myslím si, že mě osud moc v lásce nemá, protože bych tu jinak nejspíš nestál," ucedil Naruto.

,,Já si myslím pravý opak Naruto. Tady si skončit měl, aby se mohla rozjet nová etapa tvého života." mrkla na něj.

Naruto se chystal něco říct, když v tom z šílené dálky slyšel volání svého jména. Otočil hlavu, ale nikoho neviděl.

,,Volají tě. Je na čase se vrátit zpět." konstatoval Fugaku, ,,Už jsi tu byl moc dlouho a setrvat tu ještě dýl, nemusel by ses už vrátit."

,,Soustřeď se, chlapče. Zavři oči a soustřeď se na to, že až je otevřeš, budeš opět tam, kde máš být." zašeptala černovláska.

Naruto zavřel oči a zatnul pěsti. Začínal si v duchu vybavovat Sasukeho tvář a to, že nechce být nikde jinde, než u něj v náručí.

,,Pozdravuj naše syny a vyřiď jim prosím, že je máme rádi," slyšel ještě hlas z dálky, než se opět propadnul do temnoty.