Stella || HP fanfiction

15. Svátky klidu a míru

Ráno, kdy studenti odjížděli na vánoční svátky za svými rodinami, chumelilo jako snad nikdy. Pomáhala jsem Dorcas s kufrem, zatímco James, namísto aby ho byl gentlemanem, držel za ruku Lily Evansovou, jako by jsi snad mohl ztratit pod sněhem.

Z naší pomyslné patričky jsem tu na Vánoce zůstávala jen já a Sirius, jenž nakonec stejně prohlásil - pro zachování své hrdosti -, že tu nezůstává jen kvůli mě, ale taky proto, že nechce Lily a Jamesovi u Potterových křenit. Její rodina totiž odjela na Vánoce do Norska a to Jamesovi přišlo vhod.

,,Blacku, pohni, nebo přijdeme pozdě," protáčela očima Dorcas, když viděla Siriuse válet se ve sněhu anebo oplácet sněhové koule Jamesovi. Nebyl moc dobrým příkladem nižším ročníkům, ale ty věděly, že ze Siriuse Blacka si rozhodně příklad brát nemají. 

Od jmenovaného jsem schytala kouli za krk, takže jsem se za ním chtěla rozběhnout, ale Lily mě chytila za kapuci. ,,Svátky klidu a míru, Stell, žádný rvačky," připomněla mi a já se na ni po právu pořádně zamračila. Jakmile ale přiletěla další sněhová koule, už mě nestihla zastavit a já po Siriusovi doslova skočila.

Skutáleli jsme se ze svahu, téměř až vlaku. Když jsme se zastavili, vyskočila jsem znovu na nohy a vítězoslavně se usmála. S přimhouřenýma očima sledoval, jak si oprašuju kalhoty a vydávám se zpátky k ostatním. 

Třikrát mi přitom podklouzla noha, tím pádem to nebyl úplně elegantní odchod, ale to jsem neřešila, dokud mi nedošlo, že na mě zírají všichni studenti široko daleko. Rozesmála jsem se a zase skončila ve sněhu.

Po naložení kufrů jsme se rozloučili pevným objetím. Věděli jsme, že už se nemusíme setkat. Mohli jsme se vidět naposledy a to bylo to nejhorší, ale nikdo to neřekl nahlas. Připadalo mi to skoro jako sobectví, zůstat v bezpečí v Bradavicích. ,,Budete mi chybět," zašeptala jsem, když jsem objímala Remuse.

,,Jo, mně taky. Dvanácteráku! Hlavně neudělej žádnou blbost, rozhodně nedělej nic, co bych neudělal já," varoval ho Sirius, ale nikdo ho v tu chvíli nemohl brát vážně, poněvadž byl celý od sněhu. 

,,Ty taky, Tichoši. A hlavně nezapomeň na tu věc," mrkl na něj.

,,Neboj." Bratrsky se objali a Potter se hnal za ostatními, protože vlak zahoukal a o minutu později se se skřípěním rozjel. Sledovala jsem tváře v oknech a málem jsem uskočila, když jsem viděla Reguluse Blacka s tím jeho smutným pohledem, který většinou maskoval kamenným výrazem.

Zatřásla jsem hlavou. ,,Poslyš, ten tvůj bratřík... co je zač?" zeptala jsem se, jakmile byla lokomotiva z dohledu. Sirius, dosud s bezstarostným úsměvem, zbrunátněl a podíval se na pohledem, jestli to vůbec myslím vážně. Zvedla jsem dlaně vzhůru. ,,Tak nic, neřešme to. Jako bych se neptala."

Ještě chvíli mě sjížděl pohledem, než popadl náruč sněhu a vysypal mi ji na hlavu. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, dokud mi nedošlo, že my dva jsme vážně ještě nezahrabali válečnou sekeru, a rozběhla jsem se za ním. Běžel ke hradu a já jsem ho s funěním doběhla, až když byl téměř u brány. 

Po pár desítkách minut jsme vešli do Bradavického hradu, celí mokří a zmrzlí, ale vysmátí. Na schodech jsme se předháněli a Buclatá dáma nad námi protočila zorničky. I tak mi ale bylo skvěle. 

,,Nikdo tu není," poznamenala jsem, když jsme vešli do společenky, kde sice plápolal oheň a na stěny vrhal stíny, ale nebylo kolem ani živáčka. Každý jsme vyběhli schody až do svého pokoje, abychom se mohli převléct a já se zastavila na prahu, neboť jsem se až lekla, jak v tom mém bylo prázdno.