Stella || HP fanfiction

2. Hvězdy

Když jsem procházela chodbou, všechny obrazy na mě shlížely a vytvářely tak z celého hradu spleť znechucených obličejů, která mi zastiňovala jeho nádheru. Byly to ty tváře, které tu pozorovaly po sedm let i mého bratra, takže jsem jim to neměla za zlé.

Kousala jsem se do rtu a usilovně se je snažila ignorovat, ačkoliv jejich šepot plnil moji hlavu. Na sobě jsem měla hábit přehozený přes jedno rameno a pod ním obyčejné černé šaty. Nejvíc noblesní věci, co jsem na sobě za posledních par měsíců měla.

Netušila jsem, jestli jdu včas, protože jsem se na pár minut musela schovat nějakému protivnému dědkovi s opelichanou kočkou, ale zázrakem se mi podařilo dostat k obřím dveřím vedoucím do Velké síně. Někdo uvnitř zacinkal lžičkou o pohár a já bez rozmyslu vešla dovnitř. Většinou jsem dělala věci bezhlavě.

To byl taky ten důvod, proč jsem tady.

Okamžitě jsem na sobě ucítila pohledy všech s v Síni a když jsem se rozhlédla, vlasy se mi úžasem zbarvily do žluta, což přihlížející zmátlo ještě víc. Velká síň byla ještě hezčí, než jsem si ji představovala. U stropu se vznášelo snad několik tisíc svíček a začarovaný strop představoval hvězdné nebe, zářivější, než jsem kdy viděla.

Očima jsem vyhledala Brumbála a ten mi pokynul. Rozešla jsem se mu vstříc uličkou mezi kolejními stoly, tak trochu nejistá z toho, co to dělám, ale neměla jsem vůbec co ztratit. Všichni šeptali a dohadovali se, kdo jsem. Nikdo z nich nevěděl o dohodě, kterou mám s Brumbálem. ,,Ještě než započne hostina, je naší povinností zařadit do koleje ještě jednu studentku, která k nám předstoupila z Francie."

Minerva McGonagallová u stoličky s Moudrým kloboukem se zahleděla do pergamenu. Zatřásla jsem hlavou a mé vlasy byly opět bílé. McGonagallová hledala očima pomoc u Brumbála, protože mé jméno nebylo na pergamenu a já se zasmála, což utišilo veškeré konverzace. ,,Jmenuju se Stella Aiellová, paní profesorko."

Pár studentů v Síni se uchechtlo, když nade mnou Minerva protočila oči. ,,Pardon, obvykle chodím včas, jenže o tom, že tu budu, jsem ještě před pár desítkami minut nevěděla," zašeptala jsem k ní, když jsem došla k stoličce na stupínku a ona z ní zvedla klobouk. Vypadalo to ale, že ji to trochu obměkčilo.

Poslední, co jsem viděla, než mi klobouk bez jediného varování spadl přes oči, byla plná místnost lidí, kteří dychtivě natahovali krky, každá kolej připravená začít vřískat, kdybych k nim náhodou byla zařazena. Zavřela jsem oči, abych se nemusela koukat na černý vnitřek klobouku.

,,Páni," ozval se tichý hlásek v mém uchu. ,,Netušil jsem, že existuje ještě někdo jako ty, a to toho vím hodně."

,,Jak vidíte, jsem tu," odpověděla jsem mu v duchu sebevědomě, ale moje vlasy se přesto zbarvily do barvy strachu - modré.

,,Nemusíš být šarmantní i přede mnou, Colette. Já moc dobře vím, jaké síly uvnitř tebe planou," zasmál se. ,,Už z toho důvodu nezapadáš do koleje, kam bych tě dle všeho poslat měl. Jsi neskutečně ctižádostivá a měl by to být Zmijozel, ale... kdybychom nebrali ohled na to, že jsi Riddleová, můžu s klidným svědomím říct NEBELVÍR!"

Z úžasu jsem se nezmohla na slovo a ačkoliv jsem si byla jistá, že kvůli tomuhle jednou umřu, po tváři se mi rozlinul široký úsměv. Červená kolej propukla v jásot, já seskočila ze stoličky a musela se zhluboka nadechnout, abych k jejich stolu nadšeně nedoskákala.

Viděla jsem, jak mi jedna snědá dívka s tmavými kudrnatými vlasy vedle sebe udělala místo a s úsměvem jsem si k ní sedla. ,,Jsem Dorcas," zašeptala, protože Brumbál začal něco zvěstovat, ale já měla příliš dobrou náladu, abych ho poslouchala.