Stella || HP fanfiction

51. Pokání

Ležela jsem na posteli a zadržovala slzy, jež mi tak žalostně kanuly po tvářích posledních několik minut. Rychlý spád událostí mě donutil po každé ráně znovu vstát, teď už jsem však nechtěla. Nemohla.

Poslední dva měsíce zakrýval mlžný opar, když se mi v hlavě pomalu rodil nejistý a vratký plán. Toho dne, co jsem hlídala Harryho, bylo naposledy, co jsem manžele Potterovy viděla. Jejich dům bych byla schopna najít jen za pomoci Červíčka a tomu jsem se s odporem držela co nejdál. Nevím, proč jsem neprotestovala při návrhu, že se stane zrovna on strážcem tajemství Potterů.

Sirius se den co den budil vedle mě na Grimmaudově náměstí, jen dnes ráno jsem silně cítila jeho nepřítomnost. Chyběl mi jeho zářný šarm zděděný po předcích a to, jak mě už několikrát ochránil před nežádoucími čaroději, co si usmysleli, že mě uloví a dostanou tučnou odměnu.

Zápěstím jsem zadusila vzlyk. Ztráta Cursy byla poslední kapka - možná i proto, že na dnešek se datovalo její narození. Na Halloween, kdy jsem ten uzlíček nemohla ani držet v náruči. Měla jsem však pocit, že přesně tohle jsem si zasloužila, jako by mi to osud bolestivě vmetl do tváře.

Přinutila jsem se posadit a zírala jsem do prázdné stěny místnosti. Cítila jsem, jak části mého těla pozvolna odpadávají, avšak když jsem shlédla dolů, tam, odkud se rodily plameny bolesti, mé břicho i stehna byly více méně neporušené.

Setřela jsem si slzy a doklopýtala jsem do potemnělé kuchyně, kde jsem se opřela o linku. Lidskost byla vždy luxus, který jsem si nemohla dovolit. Ale teď, když se kolem nepoflakovaly žádné zvědavé uši, se mi ruce třásly a vzápětí jsem se krčila nad dřezem, utírajíc si ústa od zvratků.

Když jsem zaslechla domovní zvonek, zkoprněla jsem a nejenom protože Walburga na obraze začala vřískat na všechny strany.

,,Kráturo!" Zařvala jsem a ku odpovědi se mi dostalo tiché mrmlání domácího skřítka, který stále nedokázal skousnout, že jeho dům obýval někdo jako jsem já. Jekot se však brzy utišil. Za chůze jsem si svázala vlasy do ledabylého uzlu, ačkoli se mi nespočet pramenů okamžitě uvolnilo. Trvalo několik minut, než jsem se probojovala přes všechna kouzla, jež strážila dveře před nechtěnými hosty.

Pootevřela jsem na škvírku a pohled mi padl na Alastora Moodyho, podupávajícího dřevěnou nohou. ,,Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?" Vyprskla jsem vztekle a až moc dobře jsem věděla o svých krví podlitých očích.

,,No to snad ne, sama Colette Riddleová, obnažená ve své skutečné podobě," zahvízdl a promnul si propadlou tvář. Už už jsem chtěla zabouchnout, ale on na poslední chvíli strčil ten jeho klacek do mezery mezi dveřmi. Zavrčela jsem a stejně tak rychle jsem mu ten kus dřeva já chtěla přerazit vejpůl, ale on se kolem mě protáhl do domu.

,,Co chceš, Pošuku?" Povzdechla jsem si a následovala jsem ho do salónku, kde se posadil, zrovna jako by byl doma. A téměř i byl, neboť se tu pravidelně konaly schůzky roztroušeného Řádu.

,,Jistě jsi slyšela o těch zmizeních. Voldemort něco chystá a ty to víš," promluvil stejně nepřátelsky, já však v něm cítila, že mě stále bere jako společnici a miluje mě jako sestru. Jen co jsem zaslechla Kráturu v patře, jak mermomocí hledá cokoliv, co patřilo jeho paní a já se Siriem ještě nezlikvidovala, sedla jsem si vedle Ala.

,,Někdo mizí v jednom kuse," odvětila jsem a zapálila si třesoucími se prsty cigaretu. On jen nad mým zlozvykem obrátil oči v sloup a já mu ukázala prostředníček. Jako za starých časů.

,,Jenže teď je to naprosto v jiné míře, Colette. Navíc, pod kletbou Impérius narostl i počet sebevražd. Takhle to dál nejde," prohlásil a pod jeho pečlivě vybudovanou maskou konečně prosvitla tvář ztrápeného muže, který téměř žebrá o milosrdnou smrt, jen aby toho nemusel být součástí.