Stella || HP fanfiction

48. Regulus

Kráčela jsem po vlhkém písku. Kvůli prudkému větru mi vlály vlasy a do očí mě štípala sůl z rozbouřeného moře. Šla jsem vstříc západu slunce, bezmyšlenkovitě, přestože mě každý krok bolel od ne tak docela zacelené rány. 

Cítila jsem se svobodná. Byla jsem tak blízko nekonečnosti moře, jeho spárů, do nichž by mě při jediné chybě vzalo jako starou známou a pohltilo pod černou hladinu. 

Sedla jsem si a hleděla před sebe na vlnobití dorážející na skály.

,,Colette," pozdravil mě formálně hlas za mými zády. Neotočila jsem se na něj, neb jsem cítila jeho přítomnost a obecně platí, že stejné přitahuje stejné. Položil mi ruku na rameno a i před vrstvy oblečení, poněvadž byla polovina února, mě kůže na tomto místě rozbrněla. 

,,Regulusi Arcturusi," zašeptala jsem. Nechala jsem ho políbit mě na tvář a mé srdce se zatetelilo, cítila jsem se jako ve snu. Původně jsem měla v plánu držet své lidské pocity na uzdě, ale nakonec jsem to vzdala a políbila ho. 

Těch zdvořilostí už bylo dost. Reg, jemně rozrušený mou naléhavostí, mi polibek s radostí opětoval. Bylo mi jedno, jestli má za zadkem Elladoru nebo ne. Tohle byl můj Regulus, chlapec, co mě nabíjel energií, díky němuž jsem po dlouhé době měla nějaký cit. Díky němuž mi kdysi slabě svítily vlasy, kdykoliv na mě pomyslel.

Zajel mi prsty do vlasů a věnoval mi ještě poslední dlouhý polibek, než se ode mě odtáhl.

,,Chtěl jsi, abych přišla sem," odtušila jsem pomalu. ,,Proč?" 

,,Je to tu krásné, nemyslíš?" Sedl si vedle mě a s širokým úsměvem, jenž byl u něj velmi neobvyklý, natahoval ruku k rackům a moři za obzorem. ,,Jen mi dva a nekonečno."

Otočila jsem k němu hlavu a opětovala mu úsměv, po tváři mi stekla slza. Nesetřela jsem ji - nechala jsem ji sklouznout a roztříštit se o můj hrudník, jen co dopadla. 

,,Miluji tě," zašeptal. ,,Ty měsíce bez tebe byly nesnesitelné."

Odpovědí mu bylo pouze mé přikývnutí, neb jsem se nezmohla na slova. ,,Myslím to vážně, Colette," pokračoval. ,,Miluji tě od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil. Pro tebe klidně rozštěpím svou duši, jen abych viděl, že jsi opět šťastná, neb mi na ničem jiném nezáleží," šeptal. ,,Buď se mnou šťastná, prosím."

,,Jen ty mě děláš šťastnou," zamumlala jsem. 

A byla to pravda. Ty nekonečné měsíce jsem se potácela sama, temnými ulicemi, dokud jsem na konci jedné z nich nenarazila na světlo. Vzhlédla jsem k němu, do jeho věčně kamenného obličeji, a překvapeně jsem spatřila v jeho očích míhat se smutek, jako mudlovská auta po silnicích.

,,Pamatuješ si, když jsme se poprvé potkali?" zeptal se a na rtech se mu objevil mírný úsměv.

,,Zachránil jsi mě před trestem," potměšile jsem se usmála.

,,Upřímně, chtěl jsem tě strčit z Astronomické věže, jenže pak mi došlo, co by mi na to v Azkabanu řekla máti," rudý studem sklonil hlavu a já vyprskla smíchy, což ho donutilo se ke mě přidat. 

,,Viděl jsem tě tam stát," zašeptal. ,,S rozpuštěnýma vlasama a bosou, oči se ti leskly. Myslel jsem, že jsi snad svatá," pousmál se. ,,Okouzlila jsi mě, Lett, nejúžasnějším možným způsobem. I zrada Pána zla byla lepší, než když jsi onehdy plakala. Miloval jsem tě už od začátku, co svět světem stojí, když jsem tě zahlédl v oboustranném zrcátku."

Pousmála jsem se a očima se vpila do jeho dvou smaragdů. 

,,Můžu mít jednu drzou a oprsklou otázku?" zamrkal.