Stella || HP fanfiction

46. Nic není nesmrtelné

,,Proboha," vydechla jsem a sledovala, jak James láskyplně schoval Harryho hlavičku ve svém náručí. Jako by ve mně jeho narození vyvolalo emoce, jež se dosud krčily potlačené v rohu mojí mysli. Neměla jsem na ně poslední dobou čas, ale když jsem sledovala ten uzlíček, měla jsem co dělat, aby mi neukápla slza.

,,Taky si ho pochovej, Colette," usmála se na mě Lily, která se dosud zničeně krčila na lůžku, přestože porod proběhl již před několika hodinami. Byla napojená na pár kanil a kolem ní se neustále motaly lékouzelnice.

James se ke mně rozešel a s širokým úsměvem mi podával jeho syna. Byli tu všichni, dokonce i Havran seděl v koutě a potměšile se uculoval, a těšili se z novorozeného dítěte manželů Potterových.

Opatrně jsem si ho převzala a v tu chvíli, přestože si všichni mysleli, že spí, na mě upřel své zelené oči. Byl to celý James, ale jeho oči byly něco, co mě znervózňovalo, neboť se v nich zrcadlila Lilyina laskavost.

,,Je nádherný," zašeptala jsem. ,,Kéž ho v životě potká jen štěstí."

,,Už zase začínáš s těmi kecy jako Bůh mu žehnej?" ušklíbl se Sirius. ,,Půjč ho taky kmotrovi, hm?"

,,Nemůžu za to, že ty nevěříš v Boha, Tichošlápku," prskla jsem na něj zpátky, ale s úsměvem, jako by byl Harry zásobník pozitivní energie. Převzal si ho ode mě a začal na něj vrkat, což ostatní rozesmálo a já se přesunula vedle Willa.

,,Je to neuvěřitelný, co?" ušklíbl se na mě a upřel na mě oči. Jeho duhovky se vlivem jeho častých přeměn do havraní podoby rozpíjely do bělma, což mu z očí vytvářelo rozmazané laguny. ,,Před chvílí se ještě handrkovali a najednou se díváme na jejich dítě."

Netušila jsem, co odpovědět, a tak jsem jenom přikývla. ,,Jak je na tom Elladora?" zeptala jsem se polohlasně.

,,Je pár pokojů vedle, na kapačkách. Snad ale ještě chvíli počká, protože se tím vyhne věštbě, která teď sedí na Harryho a malého Nevilla," nakrčil obočí. ,,Slyšela jsi, jak je bude její syn jmenovat? Bude to Alioth. Kde to vzala?"

Vedoucně jsem se usmála a pokrčila rameny.

Rozloučila jsem se s nimi a vyšla z pokoje s tím, že si musím něco zařídit a nepočká to. Opravdu jsem mířila pryč, ale místo ven z nemocnice jsem zamířila nahoru, k pokoji s velkým oknem, který mě děsil ve snech každou noc.

Květiny ve váze byly suché, tak jsem je vyměnila jediným máchnutím hůlky. Moje podpatky klapaly do podlahy, když jsem se rozešla a přes okno přetáhla závěs, neb paprsky slunce dosahovaly k posteli a já ho z nepochopitelného důvodu chtěla zanechat ve tmě, kam patřil. Kam jsme patřili všichni.

Nate ležel v posteli a hruď se mu pravidelně zvedala. Vlasy měl rozcuchané, přesně jako posledně, když jsem ho tu navštívila. I přesto jsem mu prsty přejela po tváři a usmála se.

,,Copak se ti zdá, čiči?" zašeptala jsem a byla ráda, že je v pokoji sám.

Neodpověděl. Jeho oči zíraly do stropu, bez života a bez jakéhokoliv naděje. Jako by už Nate ani nepatřil do tohoto těla, jako by ho opustil už dávno.

Nate už nebyl Nate.

Líbla jsem ho na čelo. ,,Sladký sny."

Jen co jsem se ho dotkla, myslí mi projelo pár vzpomínek. To jsem na něm milovala - byl jako studnice minulosti i budoucnosti.

Sledovala jsem se jeho očima, jak si navlékám latexové rukavice, protože mi přišlo nechutné sahat na Smtijedy holýma rukama, a William se mi neustále vysmíval. Věděla jsem, kdy to bylo - chvíli před jednou z hlídek, kdy jsme vedli nezávazné konverzace naprosto o všem.