Stella || HP fanfiction

8. Mimo rytmus

Další úplněk minul, úkolů přibývalo a já se cítila jako otrávená. James mě sice přijal do družstva, ale neudělalo mi to takovou radost, jakou mělo. Ani to, že nám McGonagallová oznámila, že letos bude bonus, a to vánoční ples pouze pro Bradavické studenty.

S Dorcas jsme doběhly do Velké síně, kde už byla snad úplně celá škola. Ani jedna z nás si pořádně nepřečetla nástěnku, kde se jasně psalo, že na večeři se máme dostavit v šest. Bylo sedm, všichni byli po jídle, ale Brumbál nám evidentně něco chtěl, poněvadž nebyl s to pustit ostatní ze síně.

,,Děkuji, slečny, že jste byly tak ochotné a připojily se k nám a při té příležitosti vám můžu konečně sdělit, co mi na srdci leží," Brumbál nás probodl ustaraným pohledem a my se, již klidně, rozešly na své místo.

Lily se nás obou okamžitě něžně strčila. ,,Teď vážně nevím, která z vás má špatný vliv na tu druhou," zašeptala, ale neměla daleko k úsměvu, takže jsem se na ni zazubila a zatřásla hlavou, abych nechala své vlasy bílé.

,,Zdržel jsem vás zde, abych vám řekl, co musím. Nadále už tyto věci nelze skrývat, tudíž je to mou povinností," povzdechl si Brumbál, a ač ho znám jen pár týdnů, nikdy tak moc strhaně nevypadal. ,,Jak jistě víte, Bradavice, jak tu tak stojí, byly po staletí domovem nejrůznějších kouzelníků a čarodějek. Bohužel, někdy se vyskytli tací, kteří sešli na scestí a vystavili hrozbu celému světu."

Chvíli jen prázdně hleděl do zdi za námi a mě to bolelo za něj, vím, jak moc Grindelwalda miloval. Někdy je na škodu, vědět o každém hodně. ,,Byl tu i jeden chlapec, vlastně podobný vám všem. Některým víc a některým míň, což ale není podstatné. Tento hrad má paměť a kdyby mohl mluvit, řekl by vám, jaký chlapec byl. Jmenoval se totiž Tom Riddle."

Síní to zašumělo a já na Brumbála vrhla prosebný pohled, jen na chvíli naše oči spojila a ty jeho byly skleněné a bez obvyklého života. ,,Nedávno se ale začal prezentovat pod jiným jménem, jenž je nám známé. A tak na vás nyní apeluji, buďte silní. Ani ne tak fyzicky, jako právě po duševní stránce, protože vy, to vy jste ti, kdo ho mohou porazit."

Netuším jak, ale moje vlasy byly černé. Hustě černé, jako když přidáte moc uhlí. Oči mi svítili a já nevnímala, jak si holky a i kluci špitali o útocích a o Voldemortovi. Nedokázala jsem z hlavy vytlačit myšlenku, že pokud má hrad paměť, bude si pamatovat i mě.

,,To bylo jen něco k zamyšlení," Brumbál tleskl, stolu zely prázdnotou stejně jako můj žaludek. ,,Teď honem na své koleje a radím vám příliš se od nich nevzdalovat."

Všichni se téměř ve stejný moment zvedli a začali se tlačit ke dveřím, až na mě, já jsem si opřela hlavu o ruku a koukala před sebe. Bylo najednou těžké říct, že s tím zlým mužem, který každý den vraždí mudlovské rodiny, nemám co dočinění. Jsem stejná krev, stejné sémě. A na tom záleží.

,,Stello?" Ozval se James a otočil se na mě, ale na mém rameni ho předběhla dlaň někoho jiného. Škubla jsem sebou a dlaň zmizela.

,,Slečno Aiellová? Můžete na slovíčko?" Křiklan se otázal tiše a zdvořile, bylo by nelidské odmítnout. Postavila jsem se s myšlenkami, že snad budu zvracet a rozešla se davem za ním. Cítila jsem na svých zádech pohledy dětí a bylo mi dokonce i jedno, jakou barvu mají moje vlasy.

,,Co potřebujete, pane profesore?" Usmála jsem se teprve, když mě odvedl do svého kabinetu. On se tentokrát ale neusmíval.

,,Dáte si něco? Čaj, či medovinu?"

Odmítla jsem.

,,Posaďte se, slečno," pokynul mi a já si pomalu sedla ke stolku, na němž byla skleněná koule s malou rybičkou. Pousmála jsem se. ,,Je neuvěřitelné, jak jste dvorná. Francie udělá s člověkem ledacos, pravda?"