Stella || HP fanfiction

33. Dvě odlišné galaxie

Po pár dnech se na mě Sirius přestal kysele šklebit, pokaždé, co mě viděl, a začal naše soužití brát jako něco normálního, jako bychom spolu bydleli už několik let. Já měla kde spát, on měl někoho, kdo uměl vařit. Nic víc za tím nebylo, žádné společné sledování mudlovské televize nebo přání na dobrou noc.

To ráno přiletěla sova s dopisem, že mě přijali na bystrozorský výcvik. Siriusovi zatím neodepsali, proto se snažil zasloužit se jinak a dnem i nocí pracoval pro Brumbála. Já se o to taky snažila, hlavně proto, že na dnešek byla datovaná první schůze Fénixova řádu i s námi, jejich novými rekruty.

Listovala jsem kalendářem, abych si udělala alespoň trošku přehled o událostech nadcházejícího týdne. 

,,Jsi si jistá, že to zvládneš?" zahuhňal Sirius s plnou pusou, neboť se ládoval obědem. Možná, že tím poukazoval na moji práci pro obě strany kouzelnické společnosti.

,,Neříkej, že zrovna ty máš o mě strach," uchechtla jsem se sama pro sebe. ,,Budu hodně mimo dům, obzvlášť když budu na výcviku. Do toho budou schůze Řádu i Smrtijedů," povzdechla jsem si a on sebou při posledním slově škubnul. Pořád si myslel, že jsem zrádce. ,,Budu ti nechávat jídlo v troubě. Víš, jak to ohřát, ne?"

,,Z toho, co mě naučila Minnie, jsem snad něco pochytil," křivě se usmál a nacpal si do úst další obří kus lasagní. Zaskočilo mě to, jelikož to byl první úsměv za celé ty dny, a tak jsem se rychle otočila zpět k lince, aby na mě nic nešlo poznat. Vypadalo to, že Sirius má dobrou náladu. 

,,Paráda," pokrčila jsem rameny.

,,Bejt tebou si připravím nějaký děsně povzbudivý kecy pro zbytek Řádu. Jen se asi hned na první schůzi nezmiňuj, že jsi Smrtijed," procedil mezi zuby, až jsem musela opětovně protočit oči. 

,,A ty se taky nezmiňuj, kdo je tvá matka a bratr!" odvětila jsem okamžitě.

Siriusův výraz ztvrdnul. ,,Byla bys tak ochotná a nemluvila o nich?" vyštěkl po mně a já zamrzla na místě. V ruce jsem pevně svírala utěrku.

,,V tomhle světě se pořád jen o něčem nesmí mluvit!" oplatila jsem mu to. ,,Lidi nemluví o úplně zásadních věcech, jako by snad tím ty věci mohly vymizel z povrchu zemského. To je ale hloupost."

Sirius si povzdechl a zvednul ruce nad hlavu. ,,Vždyť ty víš, jak jsem to myslel. Nechci se hádat."

,,Vždyť já vím," odevzdaně jsme dosedla na židli vedle něj a položila mu čelo na rameno. ,,Já mám jen vztek na celej svět, Tichošlápku. Na úplně všechny."

O pár hodin později jsem na sebe hodila jen džíny a košili, plášť jsme si zvala do ruky, poněvadž večer byl prosluněný prsty naší nejbližší hvězdy, a můj spolubydlící následoval mého příkladu. Dnes, jak mi psal Brumbál, se hlídce vyhnu, tudíž jsem se nemusela nijak maskovat a mohla jsem dojít jen jako obyčejná holka.

Společně jsme se přemístili do hlavního štábu, přesněji před něj, a za pomocí už předem známého hesla jsme se dostali dovnitř. Do čela jsem měla spadený ten černý klobouk, jehož mi dal Sirius onehdy v Bradavicích a vlasy zastrčené pod něj. 

Před vchodem do sklepní místnosti mě Sirius otočil za ramena čelem k sobě a stiskl mi ruku. Dnes se opravdu choval divně. Stáhla jsem rty do tenké linky a přikývla, na což mi odpověděl tím stejným. 

,,No to nene," ozvalo se za mými zády unisono a já se škubnutím otočila. Za mnou stáli dva šklebící se zrzci, sjíždějící mě pohledem. Vypadali na chlup stejně, i v jejich držení těla a rukou v kapsách. Zvedla jsem obočí. ,,Snad to není naše hvězda," jeden z nich se kousnul do rtu. ,,Colette Riddleová," doplnil ho druhý.