Stella || HP fanfiction

42. Jsi dobrý člověk

Nahoře: Druhý trailer xx

Kdybych si viděla do hlavy, spatřila bych miliony buněk, co se přenastavují a seskupují v celek. Začalo to pouhým zrnek prachu. Nepatrným přesypáním sotva postřehnutelného nepříjemného pocitu tam hluboko v tmavém koutě mé mysli. 

Pak byla prachu špetka, která se vsakovala do mého mozku, z každé jeho komory si odebrala něco pro sebe a nabývala na síle. Špetka se proměnila v hotový sesuv půdy, jenž nemilosrdně strhával všechno s sebou pod hladinu a nahrazoval to novým pohledem na svět. 

To vše během jediné následující noci, kdy mě pustili od Munga. Cítila jsem se, jako by někdo do mého těla vstříkl jed a ten se teď šířil pomalu a obezřetně a dlouhými prsty si pohrával s každičkou buňkou v mém těle. A tyto pohyby vysílaly zprávy do mého mozku, kde to vířilo jako hurikán, až najednou, když chladné paprsky proťaly oblohu, bolest ustoupila a mé tělo bylo zase mé. 

Když jsem ráno otevřela oči, zasáhlo mě do nich hned několik docela nepodstatným faktů. Jak nahlas Sirius, který byl za dvěma zdmi, oddechuje. Jak voní teplo slunce. Jak drsné na pohled má ta bílá kočka na konci postele chloupky na břiše. Jak moc mě táhne kůže v oblasti břicha.

Sešla jsem dolů a už z dálky zavětřila Williama, jak sobě - a i mně - vaří kávu. Pořád platilo pravidlo, že Havran se k Siriově domu ani nepřiblíží, každopádně už nebylo tak striktní. Což znamenalo, že Will se tu rozvaloval každý druhý den a Sirius skřípal zuby, jak dělal, že ho nevidí.

Když jsem došla k němu, znovu jsem si nahmatala to místo na krku po vpichu injekce. ,,Co jste mi dali za drogu, Williame? Pořád se motáš kolem, takže neříkej, že nic nevíš. Už tak stačí, jak moc mi toho neříkáš a co se ke mně dostane po obchodování s někým jiným."

Říct, že byl zaskočen, když jsem na něj jako první vychrlila tohle, by bylo slabé. ,,Colette nechápu, o čem to mluvíš," pokusil se o drzý úsměv a namotal si černé vlasy nevinně na prst. 

Namísto, abych ho podusila, jsem roztáhla prsty od sebe a pak přitlačila, až mi rameno pokropila sprška krve. 

,,Dobře, tak já si to teda vyndám," pokrčila jsem rameny a rozešla se k zrcadlu. 

,,Ne!" reagoval okamžitě, ale za rameno mě kupodivu nevzal. Nevěděla jsem, kolik toho ví o tom, co mi vpíchli do krku, avšak i tak mi blikla před očima budoucnost, kdyby to udělal. Nejspíš bych mu zlomila ruku. ,,Leto, rozmysli to. Já o tom vážně nic moc nevím."

,,Tak mi řekni, co víš. Kterej Smtijed mi to dal?"

Will se nervózně poškrábal na zátylku a sklonil pohled k zemi. ,,Ale vůbec ne," zamumlal. ,,Žádný Smrtijed, ale Ministerstvo."

Všechna káva, kterou jsem vypila, se mi v mžiku vrátila do úst. ,,Ministerstvo?" dostala jsem ze sebe přidušeně a křečovitě sevřela okraj linky. ,,Proč by to ale dělali?"

,,Mysleli, že když tě učiní silnější, budou mít větší šanci," Will se tvářil provinile. ,,Věděli ale, že ty ani Brumbál byste nesouhlasili, tak to provedli bez vašeho vědomí. Každopádně, když se to takhle vymklo z ruky, spíš se tě bojí, než aby tě pokládali za spásu."

,,Vymklo z ruky?" zvedla jsem obočí a nebyla si jistá, zda je mi do pláče nebo smíchu. To proto si o mně pořád něco špitali. Věděl to i Moody? A Nate? To už i jemu věří víc, než mně? ,,Proč jsi mi nic neřekl?"

,,Sledujou nás," řekl prostě a pokrčil rameny, jako by to vůbec nic neznamenalo. Slyšela jsem ale, jak jeho srdce bije hlasitěji s každým úderem a on tak zoufale doufá, že to neslyším. Taky jsem slyšela, jak se Sirius nahoře převaluje.