Stella || HP fanfiction

27. Nepřátelé lidstva

Návrat do Bradavic byl radostný, neb všichni, jež jsme tam nechali, si nehorázně oddychli, když nás viděli všechny živé a zdravé. Remus byl na úplněk doma, což mu zjevně dodalo sil, protože se usmíval tím jeho obvyklým poloúsměvem, který mi dodával pocit, že všechno dobře dopadne. 

Hned další den jsme navázali na výuku a snažili se dodělat všechny úkoly, jež jsme zameškali. Do toho všeho jsme se začali pomalu ale jistě s Remusem snažit natlačit Potterovi s Blackem do hlavy aspoň tolik vědomostí, aby zvládli zkoušky a nemuseli opakovat ročník, protože tolik jsem zavařit své milé kmotře nechtěla.

Někteří studenti mi začali dělat ale starost. Peter vypadal, jako by se něčeho příšerně bál, Dorcas v noci téměř nespala a Regulus... téměř jsem ho neviděla. Nechodil na hodiny, ani na obědy, zkrátka nikam, kde bych si s ním mohla promluvit. Jeho přítel William vypadal strhaně a Snapovi se Skrkem se pod očima rýsovaly tmavé a hluboké kruhy. 

Jediný Avery vypadal radostně. 

Takřka každou volnou chvíli jsme leželi v knihách a učebnicích. O přestávkách jsme se učili zaříkat a večer jsme se zkoušeli z teorie. 

,,Myslím, že se Brumbál zbláznil, když ohlásil, že ke konci školního roku se bude konat ples. Já mám takový pocit, že nepřežiju už jedinou hodinu a po zkouškách prospím minimálně tři dny," stěžovala si Dorka, když jsme mířili na obranu proti černé magii s nenáviděným profesorem Aristem.

V učebně už pár studentů sedělo a chystalo si věci, a co mě dost překvapilo, seděli tam už i Pobertové. Sirius s Jamesem vlastně spali, ale seděli u toho. Přešla jsem k jejich lavici a šťouchla do Tichošlápka, jenž sebou sice škubnul a vrazil hlavou do lavice, ale vzbudil se.

,,Siriusi, co ti je? Nejsi nemocný?" nakrčila jsem obočí a položila mu dlaň na čelo.

,,Celou noc jsme měli trest s Filchem za žertík," zamrmlal a znovu zavřel oči. ,,Nech mě spát, krásko."

Sedla jsem si vedle Dorcas, jejíž kudrnaté vlasy jako by opět nabraly na větším objemu, a počítala sekundy do začátku první hodiny. Byla to věc, která mi pomáhala udržet oči otevřené. Když jich zbývalo tři sta sedm, do třídy vešel Regulus.

Ani mi nedošlo, že obranu máme se Zmijozelem, ovšem dokud jsem neviděla jeho. Jeho límec košile, vystupující z hábitu s prefektským znakem. Jeho šlachovité ruce a nicneříkající výraz jeho očí, jimiž se koukal na mě, stejně jako já naň. Doris vedle mě se zamračila, když si všimla našeho neobvyklého kontaktu až do chvíle, kdy zatřásl hlavou a s hlavou sklopenou k zemi zamířil na své místo.

Utáhla jsem si kravatu a v tu chvíli do místnosti vešel profesor Aristo s tím jeho obvyklým nevraživým pohledem, jehož věnoval celé třídě. ,,Dnes si hned zkraje hodiny dáme souboje, když už jsme tu i sedmý i šestý ročník, ať se naučíte alespoň něco z praxe, když máte ty své usmrkané nosánky neustále zabořené v učebnicích," odfrkl si a začal vymýšlet dvojice. 

Podívala jsem se na Siriuse, který na mě zřetelně gestikuloval slova 'zabij mě'. Zašklebila jsem se na něj a otočila se zpět na Arista, když Jamese přidělil k Vivienne Priceové a Williama k Doře. Peter skončil s Averym, Remus s Rosierem, Lily se Srabusem a... Regulus s Marlene. ,,No a poslední dvojice je slečna Aiellová a Sirius Black."

Naklonila jsem se k Dorcas. ,,Páni, teď mě tak napadlo... proč je tu s námi i šestý ročník?"

,,Slyšela jsem, že v čas jejich hodiny má Aristo nějaké školení, tak nás spojil," procedila mezi zuby. ,,Ten dědek pitomej, však já mu zakroutím krkem. Byla jsem v kuchyni, když jsem ho slyšela se o tom bavit s Pomfreyovou. Že prý ať se od nás šesťáci něco naučí. Pche."