Stella || HP fanfiction

32. Hra

Šokovaně jsem vyletěla do sedu, když můj mozek konečně procitnul z spánku. Pořád ta stejná noční můra, jejíž děj se odehrává jako kolovrátek. Pořád stejná.

Dezorientovaně jsem se rozhlédla po malé místnosti zahalené pod šálem tmy, v níž jsem se vzbudila. V jednom jejím rohu ještě zcela nedohořel krb, tudíž mi jeho rozžhavené uhlíky poskytovaly alespoň špetku světla.

,,Colette? Dobrý?" Zamumlal rozespale William, který se na mě ve spánku natiskl, snad aby se zahřál.

,,Jo, dobrý," utřela jsem si upocené čelo a zhluboka se nadechla. ,,Jen zlý sen. Hned budu zpátky," zašeptala jsem a vymotala se z provizorní přikrývky ze sešitých povlečení na polštáře a obřích košil. Nevadilo mi to, bylo pod ní teplo, obzvlášť když jsme se pod ní choulili oba dva.

Mým tělem projel výboj chladu, teprve když se moje chodidla dotkla podlahy. Z věšáku jsem popadla svůj kabát, neboť v noci, i když léto bylo za dveřmi, stále nebylo teplo, a rozešla jsem se ven z Hagridovy hájenky.

Byla klidná noc, po nídle polohy měsíce mohly být asi dvě ráno, kdy jsem vyšla na školní pozemky a zhluboka se nadechla čistého vzduchu. Zvedla jsem oči k nebi, na němž pluly světýlka a před očima si imaginárně spojovala souhvězdí.

Snažila jsem se nemyslet na sen, jenž se pořád opakoval, a tak jsem se rozešla bosýma nohama po vlhké trávě, kamkoliv, kam mě vedly, a přemýšlela nad včerejším večerem. Kdy mě Sirius objal, jako by mě už nikdy nechtěl pustit, zatímco ostatní stále nechápali, co jsem zač.

Lily se nakonec rozplakala. Bolelo mě to u srdce, ačkoliv byla spíše šťastná, že jsem v pořádku. Nemohla jsem jim vysvětlit, kam jsem se ztratila, stejně jako ukázat jim své tetování. Věděla jsem, že to by ještě nepochopili, ale jednou přijde čas, kdy se dozvědí, co jsem udělala. Ať to bude cokoliv.

Do noci jsme si povídali. O hodnocení OVCE, o životě po Bradavicích, o malejch láskách, vztazích, Zmijozelu a famfrpálu. Jako bych stále studovala s nimi. Cítila jsem se nádherně, dokud mě William neoslovil Colette.

Když jsem se probrala z myšlenek, stála jsem před vstupem do školy. Věděla jsem, že tudy se Pobertové o úplňcích kradli ven, tím pádem mě nepřekvapilo, že je odemčeno. Vklouzla jsem dovnitř a vydechla nad náhlým teplem, jež narazilo do mého těla.

Celou dobu při cestě chodbami jsem se modlila, aby mě nenachytal Filch, obzvlášť když jsem sem prakticky nepatřila. To byl taky důvod, proč jsem šla po tmě a měla co dělat, abych občas nevrazila do nějakého z brnění, které si tak rád bral pod parádu Protiva.

Vystoupala jsem strmé schody na Astronomickou věž. Díky mému šlachovitému a silnému tělu mi to vůbec nedalo zabrat a já se opřela o zábradlí vedoucí do prázdné noci. Ruce se mi třásly a chtělo se mi trochu brečet. Vlastně ne, měla jsem pocit, že se složím jak malá holka a budu brečet a litovat se až to svítání. Popravdě, nebylo by to poprvé.

Zaťala jsem zuby a změnila barvu svých vlasů z modré na černou.

,,Studenti po večerce nesmějí opouštět své ložnice," ozval se za mými zády ledový, odměřený hlas. Ten, jehož jsem neslyšela pár týdnů, ale přesto každou noc ve snech. Kousla jsem se do rtu, abych nevybuchla smíchy, poněvadž Black mě opět našel. Nechápala jsem, co ho vždy podvědomě zavedlo ke mně.

,,A co když nejsem student?" zašeptala jsem do prázdnoty před sebou téměř až svůdným hlasem, u čehož jsem si rukou prohrábla vlasy. Bylo ticho, při němž mi srdce bušilo jako splašené, až jsem se bála, že ho uslyší a prozradí mě. Stejně tak mi tepalo ve spáncích a do krve se mi vléval adrenalin.