Stella || HP fanfiction

37. Výcvik nováčků

,,Tak je to pravda," s těmito slovy William vpadl do mé kanceláře, až se poryvem větru od dveří moje papíry bezmocně rozletěly. Ignoroval můj zlý pohled - nebo ho nerozeznal, protože já se mračila často, a posadil se do křesílka v koutě. ,,Regulus Black se zasnoubil s Elladorou Nottovou."

A to přitom rok 1980 nemohl začít lépe. Dokončila jsem výcvik jako jedna z nejlepších a ceremoniálem jsem byla oficiálně zařazena mezi bystrozory, nikdo neměl ani tušení o temném znamení na mém předloktí. Skoro okamžitě si mě vzal pod křídla Alastor Moody, bratr mé bývalé zesnulé profesorky, jenž dostával za úkol ty nejrušnější případy.

Poslední půlrok utekl jako voda z řek do oceánů, jako Titanic pod hladinu. Minuly další významná a bezvýznamná data, hlídky byly čím dál méně potřeba, protože Pán zla jako by zvolnil. Ale já věděla, že se chystá k něčemu většímu, přestože se o tom ani slůvkem nezmínil. Početná skupinka Smrtijedů byla v Bradavicích, včetně Reguluse, a tak si zjevně promýšlel, jestli si může dovolit ztráty na životech.

Siriuse - stejně jako Nathaniela a Rema - přijali na výcvik, což ho nadchlo snad ještě víc, než ta motorka, již dostal ode mě a Jamese k Vánocům.

,,Myslím, že bychom měli řešit důležitější věci, než kdo je s kým zasnoubený, Williame," odvětila jsem bezvýrazně, jen co jsem se probrala z myšlenek. Měla jsem pravdu; stále trvala válka, já měla práce nad hlavu a až se trošku oteplí, James s Lily chtěli uspořádat tu velkolepou svatbu. A já byla zvána.

,,Jen kdyby ten někdo nebyl Reg," odfrkl si Rosier a přehodil si nohy přes Dorčin stůl. Měly jsme společnou kancelář, ale ona momentálně něco zařizovala pro Edgara Bonese.

,,A co na tom, že je to Reg?" pokusila jsem se hrát tu svou hru, ale prozradilo mě, když se mi zlomil hlas. V hrudi mě pálilo smutkem a záští a nenávistí a neměla tušení, co všechny ty náhle pocity znamenají. Moje tělo bylo jako tupá schránka, jako robot, dokázalo být mrštné, rychlé a silné. Ale s láskou se vypořádat neumělo.

,,Už je to taková doba, Colette," pohladil mě po vlasech, zatímco já zaťala ruce v pěst a na pergamen na stole dopadly dvě slané kapky. ,,Navíc, prsten a slib nic neznamená. Jestli ti bude líp, taky tě požádám o ruku, nebo přesvědčím Nathana, aby to udělal..."

Znechuceně jsem nakrčila nos. ,,Ne, to si odpusť," zašklebila jsem se na něj a zvedla se z křesla, abych si protáhla ztuhlé svaly. Seděla jsem nemálo hodin a pracovala na zápisu Smtijedů, který si ode mě vyžádal Moody - ten jediný věděl i o mé druhé práci.

,,Neboj, ty víš, že tě zbožňuju, i bez prstýnku, ne?" prohodil kousavě a prohrábl si černé vlasy.

,,Ovšemže, Williame," ušklíbla jsem se a srovnala si spisy a pergameny do označených složek. Na stole jsem měla rámeček s pohyblivou fotografií, nad níž by nejeden mudla nakrčil obočí. Byla jsem tam já, zubící se od ucha k uchu, držela jsem se za ramena s Poberty, Sirius mával za ocas s obarvenou paní Norrisovou.

Na druhé fotografii jsem byla s Williamem a Natem, dalšími nepostradatelnými lidmi v mém životě.

,,Něco nového ohledně věštby?" jeho tvář zvážněla. I mně přejel chlad po páteři, ostatně jako vždycky, když někdo zmínil věštbu o pádu Voldemorta. Pronesla ji ta nejméně důvěryhodná osoba, Sybilla Trelawneyová, vnučka mé bývalé učitelky jasnovidectví, teprve před pár týdny, ale na ministerstvu to rozpoutalo přívalovou vlnu.

,,Nic," kousla jsem se do rtu. ,,Nathaniel měl ale poslední dobou zlé sny."

Vyměnili jsme si totožný pohled a tak jsem raději uhnula očima ke zdi, na níž jsme měla vylepenou skicu noční oblohy, včetně všech úkazů na ní. Dorcas se mě za tuhle úchylku chystala ukamenovat, neboť stále brala zdi ministerstva jako něco posvátného. A to byl o důvod víc, proč je poskvrnit.