Stella || HP fanfiction

52. Ceremoniál

William s Alastorem a dalšími několika zbylými Bystrozory se, za zuřivého oddechování, přemístili na louku vedle Malfoyova sídla. Oba cítili smrt, jež objímala tohle místo svými nekonečnými a všudypřítomnými spáry.

Jen co Havran doletěl do hlavního štábu, věci se daly do pohybu tak, jak se nikdo ani neopovažoval kdy očekávat. Teď už se schylovalo ke třem hodinám odpoledne a spustil se neúprosný liják, jenž zastíral vidění dovnitř i ven toho temného sídla.

,,Co je zas kurva tohle?" Vydechl Al vztekle, ale nevědíc, zda se má zlobit na Colette nebo na sebe samého. Oko si ledabyle zakryl páskou, zpod níž se mu rozlívala hluboká podlitina. Ale svou otázku směřoval na zástup dovnitř proudících lidí, patrně přívrženců Toho, jehož jméno se neříká.

,,Nevím," Will zavrtěl hlavou a pohlédl na jejich černé oblečení, ,,je to jako by šli na pohřeb."

Alastor mu musel dát za pravdu. Všichni, co do sídla vešli mohutnou bránou, byli zahaleni v kápích, i když spolu častokrát vesele mluvili, jeden přes druhého. S Williamem se ohlédli na svůj skromný konvoj a pokrčili rameny.

,,Vplížíme se tam," oznámil jim Moody. Všichni, jako jeden muž, zvedli nechápavě obočí.

,,Proč tam prostě nevtrhneme jako vždycky, neuděláme poprask, nečapneme Colette a nezdrhnem?" Nadhodil nechápavě Sirius s rukama v bok. Ani William nechápal, jak si stále i v takovýchhle situacích dokáže udržovat tu blackovskou nadsázku a naprosté nepochopení pro vážnou věc.

,,Takhle tě to učili doma, co, Blacku?" Neodpustil si jízlivě, což Siria zjevně pobouřilo.

,,Ty máš co říkat, Rosiere. A jak bys to udělal líp, hm?"

,,Rozhodně ne tak pitomě jako ty."

,,Kreténe."

,,Debile."

,,Držte už konečně huby nebo se o to postarám!" Zahřměl Al, zatímco ostatní bystrozoři sledovali jejich slovní přestřelku jako zápas ve famfrpále. ,,Chováte se jak malý pitomý děcka a nic jinýho nejste. Bez Colette jste fakt jen dvě debilní osiny v zadku."

William se Siriusem okamžitě zmlkli a vyměnili si tázavý pohled. Pošuk vždycky býval nevrlý, ale přišlo jim, že se to po té události s Colette jen vystupňovalo. Poslušně sklonili pohled ke špičkám svých bot, čekajíc na instrukce, popřípadě další salvu řevu. Měl pravdu - i William se nechal situací kapánek unést.

,,Všichni si nasaďte kápě, a snažte se splynout s davem," Alastor si promnul několikrát zlomený kořen nosu a sám skryl svůj obličej do stínu kapuce. Silně mu docházelo, jak riskantní a především hloupý plán to je, ale nic jiného jim, slavným bystrozorům, nezbylo. Jen něco, za co mohli bojovat - za zlodějku, podvodnici a sestru Pána zla.

Skoro mu bylo až do zoufalého smíchu.

Nakonec vklouznout do útrob domu nebylo tak těžké, jak očekával. Bránu nikdo nehlídal, neboť byli všichni shromážděni v kouzlem zvětšené síni. Nakonec nechali tři bystrozory hlídkovat za domem, pro případ, že by se něco zvrtlo. Což se stane, slyšel Alastor někde v hloubi svého mozku.

Sál byl vyzdoben řekněme velmi slavnostně - u stropu se vznášely lampiony, jež propůjčovali tomuto místu potemnělé světlo klenutým stropům s velkými trámy. Do obrovských oken bušil déšť, což jen přispívali zdejší atmosféře. Hnilobný pach smrti tu byl ještě silnější a všichni cítili, jak jim brní prsty a škrábe je vzadu v krku, což se kašláním jen zhoršovalo. Tíha kolem na ně doléhala ve vlnách, zatímco se všichni kolem, jako jeden jediný mrak temnoty, zjevně náramně dobře bavili.

Will se rozhlédl kolem sebe, přestože mu došlo, že by měl svou tvář skrývat co nejvíc, obzvlášť když se někde v davu nacházela jeho rodina. Nikdo mu však pohled neopětoval - snad každé oči v této místnosti byli zaryty do vzdálenější strany sálu. Pohlédli tam s Alastorem ve stejném okamžiku a ve stejném okamžiku jim taky vynechalo srdce.

Ozval se obrovský potlesk, když se mohutné dveře otevřely a dovnitř vstoupil lord Voldemort osobně. Ale on nebyl to, co bystrozory tak zarazilo.

Za ním, s páteří zkroucenou a končetinami svěšenými, se vznášela Colette.

William v ní neviděl tu zatraceně odvážnou a silnou holku, nýbrž jen zuboženou kostru. Ležela na zádech, o vzduch se opíraje svou zlomenou páteří, a hlavu měla zvrácenou dozadu. Oči měla zavřené, ale když zaostřil, všiml si, jak jimi pod víčky hýbe. Všude na těle jí prosvítaly pletence žil.

,,Zdravím, mé sestry, mí bratři!" Zahřměl Tom Riddle, až všechen šepot v sále utichl. ,,Děkuji, že jste si mě dnes, v Předvečer všech svatých, přišli vyslechnout."

William zalapal po dechu, když mávl hůlkou a oči Colette se s trhnutím otevřely dokořán. Chvíli byly blankytně modré a ona jimi těkala ze strany na stranu, než začaly blednout. Obecenstvo vykřiklo, když naprosto zbělaly a stejná bílá, taková, jakou nosila v Bradavicích, se jí začala rozlívat po celém těle. Do konečků prstů a do pramenů vlasů, dokud nevypadala jako socha vytesaná z mramoru.

,,Pozval jsem vás, abyste tváří v tvář čelili osudnému okamžiku. Dnes se stanu nejmocnějším černokněžníkem všech dob! A to za pomoci té nejodpornější osoby, jež kdy vkročila na zemskou půdu - mé sestry!" Pokračoval.

,,Nerad to říkám, ale z nejasného důvodu její životní energie a moc vždy převažovala tu mou. Před několika hodinami mě málem zabila, ale i přesto tu stojím a ona stojí někde na hranici mezi životem a smrtí. A já tu hranici dnes překonám."

Její tělo se náhle vyrovnalo, jako by ji položil na neviditelný stůl. Alastorovi v hlavě tepal jediný fakt, a to, že mu chce zabít jediného člověka, na kom záleží a je ještě naživu. Věděl však, že by se k ní nedostal včas, ani kdyby se o to pokusil, a přemisťování bylo v tomto sídle znemožněno. Viděl, jak se Sirius s Williamem, jemuž kanuly po tvářích slzy, drží za ruce.

Věděli, že nemá cenu se snažit, poněvadž všichni tři mysleli na to stejné: Colette má právo konečně umřít. I kdyby ji zachránili, nepřežila by. A kdyby přežila, žít by takhle zubožená nechtěla, to smrt je pro ni milosrdenství.

A když vzduch proťal poslední zelený záblesk na konci, hučelo mu v uších natolik, že slyšel její hlas. Jen její hlas, plný emocí, plný naděje, plný života.

Cítila jsem se, jako bych se vznášela, plula, létala. Přestože jsem cítila jednu část mé duše, mě, tady, ta druhá, schovaná v zásnubním prstenu od Reguluse, mě volala. Můj viteál, usmála jsem se v duchu, a rozhodla se, že na její volání neodpovím. Viděla jsem Smrt, jak mě z povzdálí pozoruje. Ne mé tělo, ležící mrtvě zkroucené na zemi pode mnou, ale mě. Mě samou.

Sledovala jsem ceremoniál shora. Jak odklidili mé tělo a všichni si jali připíjet a oslavovat mou smrt. Jen Bůh a Smrt samotní věděli, že ještě nejsem mrtvá, že má duše přetrvala mé tělo a stále nenašla klidu. Zdálo se mi, že jsem kdesi v davu zahlédla Williama s Alastorem, ale když jsem se podívala pozorněji, byli pryč.

Večer, když se síň vyprázdnila, avšak Voldemort tam pořád stál, jsem se k němu přiblížila a prostoupila jeho tělo. Zalapal po dechu a chytil se za hrudník, zatímco já se cpala do jeho nitra, kde žádná duše nebyla.

,,Jste v pořádku, můj pane?" Přispěchala Bellatrix.

Tom jí úsečně dal za pravdu. ,,Dnes nás ještě čeká jeden úkol, Bello, a to zabít toho kluka. Červíček nás tam zavede."

A já věděla, že můj boj ještě neskončil.

Téhož večera poslal Brumbálovi James Potter svého patrona s voláním o pomoc. S Alastorem Moodym vyrazili ke skrytému domu Potterových, jehož kouzlo se mezitím prolomilo, ale když přišli, bylo příliš pozdě. Nad rodinným domkem a nad mrtvolami manželů Potterových zelo znamení zla, jen Voldemort nebyl k nalezení.

Nikdo z nich nevěděl, že jeho duše stále žije, a někde nad jejich hlavami ho Colette objímá jako dávno ztraceného bratra.