Stella || HP fanfiction

22. Není cesty zpět

Viděla jsem záblesky zeleného světla. Všude kolem mě vířily, jako hurikán, který mě strhával k zemi a pak zpátky do oblak. Když se mnou ten zvláštní tlak třískl po několikáté, záda se mi rozlomila, konečně se mi před očima rozprostřela tekutá temnota a začalo mi hučet v uších. 

Před očima, nebo spíš v nich, jsem měla hvězdy a se sípavým nádechem jsem se posadila. Netušila jsem, jestli je to možné, zvlášť když moje tělo leželo pohozené na zemi, ale i tak jsem se postavila a podívala se před sebe, tam, kde stál on. Tom Riddle, s očima podlitýma vztekem a bezovou hůlkou v ruce.

Na vteřinu se obraz změnil. ,,Uvidíme se později, Colette."

,,Stello!" 

Zalapala jsem po dechu a zvedla hlavu z lavice. James na mě shlížel, měl nakrčené obočí přesně tak, jak jsem ho viděla, když se mu něco zdárně nedálo. Tak si teď prohlížel mě, zatímco já měla pusu dokořán a doufala jsem, že mi neteče slina. 

,,Jamesi? Co tu děláš?" zahuhlala jsem. ,,Vždyť... jsem umřela. Kde to jsem?"

Dvanácterák se na mě koukal pořád těma stejnýma očima, další, čeho jsem si všimla, když ty moje byly ochotné zaostřit, byly papíry v jeho rukou. ,,To jsi z toho spánku tak zblblá?"

,,Ale ne," zápěstím jsem si protřela oči a tváře, ,,jen mám pocit, že mi zdál hrozně dlouhej sen. Ale už si ani nepamatuju, o čem byl." 

,,Jsme na tom školním trestu, esej jsme s Náměsíčníkem napsali za tebe. Nechtěli jsme tě budit, promiň mi to," pousmál se a natáhl ke mě ruku, jíž mě zvedl do stoje. Až teď mi došlo, že jsem seděla v lavici a hlavu jsem měla položenou na ní, snad v té nejméně pohodlné poloze na spánek. Měla jsem pocit, že mám nohy z želatiny. 

,,Trest? Vážně jsem vytuhla... u školního trestu?" opakoval jsem jako kolovrátek a on s vážnou tváří přikývl. Poslední, co jsem si pamatovala, byl jeho smích, a pomalu se mi začínalo vybavovat i dění před ním. ,,Musíme přece za Peterem na ošetřovnu."

,,Přesně tak, ty se ale prvně potřebuješ vyspat." Vedle Jamese najednou stál Remus s rudými tvářemi. Přikývla jsem a chytila ho poslušně za ruku.

Peter to schytal hůř než my tři s trestem. Ležel na ošetřovně s otřesem mozku a byla to vlastně hlavní cena za nás nepodařený pokus o vtip. Sledovali jsme zápas mezi Havraspárem a Zmijozelem a hučeli vždycky, když Zmijozel hodil obruč a utržil deset bodů, jež ho vedlo k vítězství. 

Sledovala jsem Reguluse, jako by to byl střed vesmíru a v tu chvíli pro mě nejspíš i byl.

Leč asi v polovině zápasu si James usmyslel, že se potřebuje zapojit, tudíž vymyslel taktiku a vždy, když se nějaký had pokoušel hodit gól, pokřikoval na dotyčného nebo na ostatní z jeho týmu fráze typu:

,,Pro Merlina, slyšel jsi někdy o voňavce? Smrdíš přes celý hřiště, přísahám, že cítím tvůj zmijozelský odér!"

nebo:

,,Blacku, vidíš na tý zemi nějaký prachy, nebo co, že se tam tak dlouho koukáš?"

Publikum se mohlo potrhat smíchy a věnovalo Jamesovi snad víc pozornosti, než zápasu samotnému, což zeleno-stříbrné dresy nevýslovně dráždilo. Sirius kvůli smíchu ani nemohl komentovat, tudíž nikdo nevěděl ani stav zápasu, i McGonagallová a Brumbál vypadali, že jsou tak trochu Potterovi fanoušci. 

A když Montague mířil s Camrálem k brankovišti rychlostí blesku, byla jsem tak opilá endorfinem, že jsem se postavila i já a svůj hlas si zesílila Sonorem.