Stella || HP fanfiction

25. Služebník

,,Teď, teď je všechno perfektní," usmála jsem se.

O měsíc a půl později, s Jamesem jsme stáli na Astronomické věži, jejíž hodiny odbíjely půlnoc, a pili šampaňské. Bylo to vážně moje nejoblíbenější místo na celých pozemcích hradu, ani svůj pokoj, ani famfrpálové hřiště jsem nemilovala víc než místo, kde jsem byla nejblíž obloze.

,,Víš, co řekl Dom Pérignon, takový jeden mudla, když vynalezl šampaňské?" vrhl na mě Dvanácterák vědoucí pohled a zatřepal sklenkou, až se mu nazlátlá tekutina rozčeřila.

,,Že ochutnává hvězdy," zasmála jsem se. ,,Už vím, co tím myslel. Tohle je vážně dobrý."

,,Tak na nás, má krásko."

Zvedl svou skleničku a přiťukli jsme se. Asi dva týdny zpátky jsme zjistili, že máme narozeniny ve stejný den, a on po zbytek odpoledne běhal, skákal a rozhlašoval, že konečně našel svoje ztracený dvojče. Takže jsme se domluvili na tomhle malém dostaveníčku, kdy to oslavíme nejprve spolu a pak až s našimi přáteli.

Usrkla jsem si a moje chuťové pohárky se zas a znova zamilovaly. A jako pokaždé jsme s Jamesem slastně vzdychli, neboť šampaňské byla snad jediná věc, která se mudlům vážně povedla.

,,Tak moc se těším na tenhle tejden," zasnil se James a rozhodil rukama. ,,Zítra, teda už vlastně dnes, oslavíme naše narozeniny, pak budeme dělat co nejvíce problémů půjde a na konci týdne jedeme na velikonoční prázdniny domů. Řekl jsem mámě, ať ti přichystá pokoj."

Nadšeně jsem zapištěla a skočila po něm, až se málem svalil na zem. Sliboval mi, že svým rodičům pošle sovu s otázkou, zda bych u nich mohla strávit krátké velikonoční prázdniny, i když Jamie znal odpověď předem: prý by si mohl pozvat celou školu, kromě Zmijozelu, a rodiče by souhlasili.

,,Děkuju ti," vydechla jsem, málem jsem brečela štěstím.

James se smál a zvážněl teprve, když mě postavil zpátky na zem. ,,Chci požádat Lily o ruku," zamrmlal, zíraje do podlahy, až mu střapaté černé vlasy padaly do očí a na brýle. ,,Jsi moje nejlepší kamarádka, mohla bys mi poradit?"

,,Dej tomu ještě chvilku. Vím, že se bojíš, že o ni přijdeš, ale to se bojíme všichni. Dej jí ještě trochu času, ať si uvědomí, že ty jsi ten pravej," zakřenila jsem se. ,,Uvidíš."

,,Co bych bez tebe dělal?" položil mi řečnickou otázku a znovu pozvedl svou sklenku. ,,Tak na to, ať o sebe nikdy nepřijdeme! Protože ani smrt by nás nedokázala rozdělit, hm?"

Po vlivem alkoholu jsem si plně neuvědomovala jeho slova, ale i tak jsem ti s ním ťukla. ,,Nic nás nerozdělí!"

-

,,Gratuluji. Jste oficiálně ti nejhorší studenti, s nimiž jsem měla tu čest," povzdechla si Minerva a rázně složila hlavu do dlaní. Zjevně nad námi konečně zlomila hůl. Naštěstí ne hůlku. Přes nás. To už by taková sranda nebyla.

S Poberty jsme si vyměnili naprosto totožné pohledy. Tři, dva jedna...

,,MY JSME TO DOKÁZALI!!!" zařvali jsme jednohlasně a začali skákat a objímat se, jako by právě Nebelvír vyhrál školní pohár. My jsme vyhráli něco lepšího; McGonagallová uznala, že jsme ti nejlepší studenti v jejím životě. Svým způsobem.

,,Jde se slavit!" vykřikl ještě James a s tím jsme utekli z jejího kabinetu. Běželi jsme co nejrychleji pryč, jako by nás snad mohla dohonit, zastavili jsme se, až když Peter začal vypadat, že to s ním sekne a vybuchne mu hlava. Pak jsme se teprve naplno rozesmáli a plácli si.