Stella || HP fanfiction

47. Vlkodlaci zrcadlí lidi

Vánoční svátky nebyly zdaleka tak klidné jako ty předešlé, jež jsem měla tu čest strávit s Poberty, letošní ne. Neustále jsem trávila čas zachumlaná v dece a myslí napojená na svého bratra, abych viděla každý jeho myšlenkový krok. Říci, že to bylo vyčerpávající, by bylo velmi slabé kafe.

William si ze mě neustále utahoval, že vypadám unaveněji než Remus, jemuž se úplněk datoval na dvacátého čtvrtého. Na dnešek.

,,No tak, pojď s námi na Příčnou. O Vánocích je kouzelná," kňourala rudovláska, zatímco si k ňadrům pohupujíc tiskla svého syna. James stál za ní a celou scénu sledoval s tak širokým úsměvem, až jsem chytala podezření, že stále nemůže uvěřit, jaké štěstí se mu v životě děje.

,,To je i jindy, Lily," broukla jsem. ,,Promiň. Uvidíme se zítra."

Lily zklamaně sklopila pohled, ale i tak mi popřála krásné Vánoce a spolu s jejím manželem i Harrym vyšli z mého domu ven. Nevyprovodila jsem je, jen aby neviděli, že i tak málo fyzické námahy je pro mě nad mé síly. Bylo to pár dní, kdy jsem naposledy jedla nebo nekontrolovala mysl Voldemorta.

Budeš litovat, ozvalo se najednou v mé hlavě a já úlekem rozlila čaj na opěrce křesla. Tep mi vyletěl vzhůru a zamlžilo se mi vidění, ale za chvíli už jsem zase byla klidná a nepřikládala jsem tomu bůhvíjaký význam, protože Tom Riddle si často myslel zvláštní morbidní věci.

,,Jsem doma!" zvolal William a hned nato práskl dveřmi.

Došoural se ke mně celý mokrý od sněhu, ale šťastný jako dlouho ne, s andělským úsměvem na tváři. Přinutilo mě to se taky usmát, už jen z důvodu, že místo, kde měl mě, pokaždé nazýval domovem. Možná jsem byla jeho domov já.

,,Potkal jsem bratry Prewettovy," pokrčil rameny, čímž bylo všechno vysvětleno. ,,Kde je Remus?"

,,Ve vedlejším pokoji, dnes je úplněk," prohlásila jsem slabě a zaposlouchala se do jeho mělkého dechu. A to teprve to nejhorší přijde, jakmile se začne jeho tělo měnit v monstrum. Musím mu připomenout, aby si včas vzal svůj lektvar. 

,,Je skoro večer a ty nemáš navařeno, ženská. Kdo to tady má jako dělat?" odfrkl si, když si z krku odmotával šálu a vešel ji na improvizovaný věšák hned vedle zrcadla. Z vteřiny na vteřinu jsem zrudla jako rajče, div jsem se na něj nerozkřičela. 

,,Tak promiň. Pojď si tu sednout a kontroluj myšlenky největšího černokněžníka, já ti to břemeno mile ráda přenechám, když teda ženy patří do kuchyně," prohlásila jsem ledově, což ho okamžitě vyhnalo ke spíži, z níž začal postupně vytahovat cukroví a jídlo na dnešní večer.

Dala jsem si hodinu - protože za hodinu nemůže Voldemort učinit a uskutečnit žádné převratné rozhodnutí -, a oblékla se do svátečních šatů, jen abych s nimi oslavila Vánoce roku osmdesát. Nemohli jsme vědět, jestli nejsou naše poslední, ale já nad chmurnými věcmi nechtěla přemýšlet. 

Usedli jsme ke stolu a já věnovala povzbudivý pohled bledému Remusovi. Za okny se začínaly snášet vločky, které, jen co dopadly na stále zahřátý chodník, roztály, jako by nikdy neexistovaly. Zahleděla jsem se tím směrem, zatímco William zhluboka dýchal. 

,,Tichošlápek mi vyprávěl," započal rozhovor, ,,že co jste spolu slavili Vánoce v Bradavicích, začala ses modlit jako na Díkůvzdání v Americe."

Jen jsem pokrčila rameny. 

,,Fajn, tak tedy," sepjal ruce. ,,Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A... neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého."