Stella || HP fanfiction

•Mezikapitola•

|Rok 1973, Londýn|

Dopadem jsem si odřela kolena. Sic jsem byla zvyklá, neodpustila jsem si bolestné zasyčení.

Z nepochopitelného důvodu se mi nikdy nic horšího nestalo, tudíž jsem z okna sirotčince skákala každý druhý den, jen abych se mohla na chvíli osvobodit od pečovatelek, s nimiž nebyla vůbec zábava. Dost často jsem se bavila tím, že jsem na ně mluvila hadím jazykem a ony ke mně pak zvaly různé doktory.

K mé kmotře to bylo jen pár bloků odsud. Hůlku jsem měla zastrčenou za pasem obnošené a několikrát zašívané sukně, tak, aby ji nikdo neviděl, když pojedu metrem. Tohle chování by mi v Krásnohůlkách netolerovali, ale když jsem byla na prázdninách, ani Ministerstvo nade mnou nemělo kontrolu.

Zazvonila jsem na zvonek a během chvíle stála ve dveřích starší žena s perfektně rovnými zády, pevným uzlem z vlasů, ale i přesto s přívětivým pohledem, když mě viděla. Vypadala jsem v podstatě jako vždycky, černé vlasy jsem měla ve dvou rozcuchaných copech a modré oči mi zářily nadšením.

,,Kmotřičko!" vyjekla jsem a skočila na ni, ještě než mi stihla odpovědět. Když mě pustila z objetí, přísně si posunula brýle na nose. Minerva si pokaždé snažila zachovat autoritu, ale i tak jí cukly koutky vzhůru.

,,Colette, ty jsi jako velká voda," zhodnotila. ,,Už jsi zase utekla?"

Povzdechla jsem si a moje vlasy změnily barvu. ,,Teto, když já se tam nudím. Nikdo se se mnou nechce přátelit a vůbec, kdybych bydle tu u tebe, nikam bych neutíkala," odfrkla jsem si a posadila se na židli, ona jen pokroutila hlavou nad šlápotami od bláta, které jsem za sebou zanechala v předsíni.

,,Colette Alasko Meropo Riddleová, vždyť víš, že to nejde. Sama mám starostí nad hlavu a mít tu ještě tebe, snad bych skonala," cvrnkla mě do nosu a osladila mi čaj, přesně tak, jak to mám ráda. ,,Zástupkyně ředitele v Bradavicích není nikterak legrace, má milá," na rtech se jí snad mihl úsměv.

,,Vyprávěj mi o Bradavicích, kmotřičko, prosím. Žel tam nesmím chodit, ale slyšet o nich můžu, ne?" škemrala jsem a zněla jako normální dívka, ne jako někdo, kdo musel předčasně dospět.

,,Víš, Collie, jsou tam čtyři koleje a já, kdykoliv jsem ve svém kabinetu měla chvíli volno, přemýšlela jsem, jestli by ses dostala spíš do Nebelvíru nebo, dle očekávání, do Zmijozelu. Pak jsem se ale ohlédla na jednoho svého žáka a došlo mi, že stejně jako jeho, Moudrý klobouk by tě nikdy do Zmijozelu nezařadil," povzdechla si.

Zaujatě jsem klimbala nohama a srkala čaj. ,,Víš, ten kluk je z rodu Blacků a je to jeden z těch, kteří mi denně otravují život."

,,Ten Poberta, autor té úžasné básničky, kterou ti napsal?
Na Grimmauldově náměstí,
ty jsi moje tajné štěstí,
já se tu často nudím,
pryč Kráturu pořád pudím.
Ach Minnie, nezapomeň na mě,
mou láskou se chvěje země,
Ve svém srdci já tě nosím,
už se nezlob za ten vtípek prosím."

,,Ano, přesně to," promnula si kořen nosu. ,,Takových složil desítky. Je to stejné číslo jako ty, dokonce v očích máte tu samou 'zamiluj se do mě' jiskru. Kdyby tě poznal, nerozdýchal by to," byla jsem svědkem toho, jak se Minerva McGonagallová uchechtla.

,,A Nebelvír je kolej pro hodné kouzelníky?"

,,To není o tom, jestli jsou hodní, Col, jsou stateční, jako ty," zašeptala a oči se jí zaleskly. Nikdy jsem moc nechápala, proč zrovna ona je moje kmotra, když je to Nebelvírka každým coulem a já jsem potomek Salazara, ale dokonale jsem si vzpomínala na jeden rozhovor v sirotčinci, to, když jsem ji viděla poprvé.