Stella || HP fanfiction

44. Parazit

Stála jsem na Astronomické věži a vítr, který se tu točil, narážel do mého nahého těla. Uvědomovala jsem si, že jsem příliš hluboko ve stínu na to, aby si mě dvojice u zábradlí všimla, ale neodvažovala jsem se přiblížit se ani o krok.

Oba ke mně byli zády, poryvem větru se jejich vlasy míchaly, zatímco ji ten chlapec držel za pas a ukazoval před sebe. Chtěla jsem se hořce zasmát, ale nevydala jsem ani hlásku, a jak moc jsem se snažila. Toužila jsem na sebe upozornit. Přinutit ho, aby měl výčitky svědomí a déjà vu, kdykoliv ji takhle chytí, neb to dělal i se mnou.

Regulus se ani neohlédl a šeptal Elladoře o svých předcích na obloze. ,,Tohle bylo naše místo," zašeptala jsem a objala si kolena pažemi, poněvadž mi byla zima. ,,A ona si přitom myslí, jak je jedinečná."

Z ničeho jsem se vyhoupla na nohy, nedbajíc, že na sobě nic nemám, a rozešla se jejich směrem. Nenáviděla jsem pomyšlení, že jsem byla prostě jen po ruce, jak moc tuctová jsem mu musela připadat. A přestože mi to vysvětlil, když jsem je viděla takhle spolu, ovládala mě žárlivost.

Přemýšlela jsem, zda se mu po mně někdy stýská. Po mém objetí. Napadalo mě, jestli ji někdy málem neoslovil mým jménem, protože na něj byl zvyklý. A jestli jí řekl, že ji miluje, zrovna tak jako mně.

Byla jsem si jistá, že měl v tu chvíli déjà vu.

Ucítila jsem něco ledového na tváři. ,,Colette," zašeptal hlas, co se tak bláznivě pochechtával, ,,vstávej. Vstávej."

Zdálo se mi, že cítím kouř. Jako by mě někdo z vteřiny na vteřinu vytáhl ze snu o Astronomické věži. Ještě v polospánku jsem se pokusila zhluboka nadechnout, jenže to nešlo; dusivý opar čehosi se vznášel těsně nad mojí hlavou a věznil mě v kapsli dýchatelného vzduchu. 

Prudce jsem otevřela oči a sípavě se nadechla. 

Nade mnou se skláněla postava v kápi s maskou přes obličej, kolem níž se vznášely možná tak divoce kudrnaté černé vlasy. Zírala jsem na ni s vykulenýma očima, zatímco ona se rozesmála. ,,Překvapení."

Vyskočila jsem na nohy, ale to už jsem zase v pokoji byla sama. Jen kouř stále neodcházel a mně došlo, že jde z dolního patra. Bez váhaní jsem se tam rozběhla. 

Dveře od mého pokoje byly vypáčené z pantu, stejně jako ty Siriusovy, a já, jen co jsem vyběhla s hůlkou v ruce na chodbu, jsem se zuřivě rozkašlala. Ze spodního patra se linulo rudozlaté světlo a podlaha pode mnou žhnula. 

,,Siriusi!" vyjekla jsem, ale když jsem tam nakoukla, ve své posteli nebyl. Znovu jsem s kašláním lapala po dechu a tak jsem si přes ústa a nos přitiskla lem trička.

Odněkud zdálky jsem slyšela hlasitý a neustávající smích Bellatrix Lestrangeové. 

Řítila jsem se po schodech dolů, čímž jsme se dostávala do stále větší výhně. Plíce jsem měla jako v ohni a oči mě řezaly tak, že jsem cítila, jak mi tváře opařují horké slzy. Obývací pokoj byl celý v ohni, všechny obrazy, jež jsme se Siriusem tak pečlivě nasbírali, ležely rozškvařené na zemi.

Nade mnou cosi zapraskalo a prolomilo se. Celá chodidla jsem měla sežehnuté ohněm, pot mi stékal po stehnech, mezi ňadry i po tvářích, kde se mísil se slzami. Drala jsem se ohněm kupředu. Znovu se ozvala ta rána a při smíchu Bellatrix se na mě zřítil strop.

Padla jsem na zem, mezi plameny, a chránila si hlavu tím, že jsem ji bezmocně přikryla pažemi. V ten moment jako by se zastavil čas. Nevnímala jsem ani realitu, ani přeludy, co se míhaly v hlavě. Nezajímalo mě, kde je Sirius, kde je Voldemort nebo kde jsem já. Spokojila jsem se s tím, že jsem si zklidnila dech a očekávala náraz, který mě navždy pohřbí do ohně.