Stella || HP fanfiction

•Mezikapitola•

|Léto 1977|

Svázala jsem si černé vlasy do uzlu a schovala je pod čapku. V batohu na zádech jsem měla všechny svoje věci a na sobě roztrhané džíny, ale nijak mi to nevadilo, přestože do mě bušil vítr. Stála jsem před honosnou branou Malfoyova sídla a znechuceně hleděla před sebe. 

Došla jsem k bráně a s přimhouřenýma očima na ni hleděla, dokud jsem přes ni pomalu nepřejela prsty. Spleť železných mříží se začala kroutit a svíjet, až přede mnou zel děsivý zamračený obličej. Do šera kolem mě dokonale zapadal.

,,Sdělte účel návštěvy!" zaduněl a já, ačkoliv mi přes kšilt čapky nebylo vidět do obličeje, jsem se zlověstně pousmála. 

,,Musím mít důvod? Jako každé odpoledne se jdu podívat na tu partu pitomců uvnitř a zároveň navštívit drahocennou sestřičku," můj hlas vyzněl Bellatrixiným naprosto dokonale. Došla jsem natěsno k obličeji a pohladila ho po tváři. ,,Řekni, kolik brzo-mrtvých mudlů jsi pustil dovnitř?"

Olízla jsem si rty a brána se bez jakéhokoliv vrzání otevřela. Malfoyovi měli zjevně schopného domácího skřítka, neb jsem si nedokázala představit, že by Lucius uměl namazat bránu olejem. Rozešla jsem se jistým krokem po cestě lemované vysokým živým plotem.

,,Aberto," zašeptala jsem s hůlkou namířenou proti dveřím a kupodivu zámek cvakl. Nevěřila jsem, že bych se mohla dostat dovnitř zaklínadlem, ale Malfoy byl zjevně hloupější, než jsem předpokládala. Pootevřela jsem dveře a vklouzla dovnitř, tiše, neboť jsem předpokládala, že v jídelně, nebo co to tu je všechno za místnosti, probíhá smrtijedská porada. 

Vydala jsem se směrem za hlasy, až k otevřeným dveřím, a schovala se za roh. Za půl minuty jsem díky hlasům, jež jsem většinou důvěrně znala, napočítala Dolohova, Karkarova, Rookwooda, Malfoye s Narcissou, Rowla, Rabastana i Rodolfuse Lestrangeovi, docela dost neznámých hlasů a, samozřejmě, Pána zla osobně.

Rozhovor ale utichl, když se ozvaly kroky, neb nějaký smrtijed zjevně použil nějaké jiné dveře. ,,Pane," ozval se tak trochu nesměle a já nastražila uši. ,,Mám novinky o... té věštbě. O chlapci, který vás porazí."

Zaskřípala jsem zuby. ,,Kdo je ten idiot ať ho můžu sama zabít," zašeptala jsem si pro sebe, ale tak tiše, že jsem to slyšela sotva já. Hlasy ale stále mlčely.

,,Blacku, jdeš pozdě, ale tentokrát je ti odpuštěno," prohlásil pomalu Tom Riddle a já v jeho slovech poznala zlý úsměv. ,,Nicméně, pokud se to bude opakovat, víš, co tě čeká."

,,Ano, můj pane," šeptl kluk, jemuž nemohlo být víc než šestnáct, a vrzla pod ním židle. Zašla jsem víc do stínu, když jsem uslyšela tichounké kroky v chodbě směrem ke mě. Mezitím se debata znovu rozjela, ale já, jelikož jsem se marnotratně snažila zachránit vlastní život, jsem ony podrobnosti přeslechla.

Ve světle lampy se přede mnou objevil Luciusův domácí skřítek, který vypadal docela poděšeně a táhl za sebou vozík s čisticími přípravky. Oddechla jsem si. ,,Dobby? Jmenuješ se tak, viď?" špitla jsem a on ke mně poplašeně otočil hlavu.

,,Co tu dělá špeh jako vy? Dobby by vás měl nahlásit svému pánovi," breptal si pod nosem, ale přesto se ke mně rozešel. Sklonila jsem se k němu.

,,Ale ne, špatně jsi to pochopil. Já jsem ta hodná a tamti," ukázala jsem ke dveřím, ,,jsou zlí. Vraždí lidi pro potěšení a mají ostatně vážně divný fetiše, ale o tom teď nic. Já se jim v tom snažím zabránit. Pomůžeš mi?"

,,Slečna zní přesvědčivě, ale Dobby musí sloužit svému pánu."

Usmála jsem se a sehnula se k němu. ,,Jsem Colette, sestra Toho, jehož jméno se neříká," zašeptala jsem a on vykulil oči, než se mi hluboce poklonil. Usoudila jsem, že ten skřítek musí mít ze svých pánů strašný strach. ,,A přišla jsem pro něco, co mi patří, Dobby."