Stella || HP fanfiction

31. Jako bych nikdy neodešla

,,Profesore Brumbále," vydechla jsem s úlevou a lehce ho objala. Bylo to něco, co jsem za ty nekonečné týdny v Malfoyovic sídle postrádala natolik, až jsem se rozhodla obejmout svého bývalého ředitele. William po mém boku horko těžko skrýval úšklebek.

,,Colette, jsem moc rád, že jsi přišla," prohlásil Albus. Jeho kruhy pod očima byly hlubší, každopádně ale vypadal docela pokojně. Sešli jsme se na nádraží v Prasinkách, kam jsme se přemístili jen a jen na jeho žádost.

,,Také jsem ráda, pane," pokývla jsem a sklonila hlavu, abych nedala najevo úsměv, neboť mi to nebylo tak docela příjemné. Will vzhlédl ke hradu a hluboce se nadechl, jako by se ještě nesmířil s tím, že se právě nevrátil po prázdninách do prosluněného místa plného krás ke studiu, ale jako návštěva ředitele školy. Nic víc.

,,Nikdo tu není," poznamenal jen tak mimochodem s pohledem upřeným na rozlehlé pozemky s jezerem a lesem za nimi. Duchové minulosti přepadali i mě.

Brumbál mu přitakal. ,,Ano, pane Rosiere, vskutku na pozemky vytáhle nohy jen málokdo. Studenti se začínají obávat opouštět bezpečí hradu, přestože pozemky jsou zajištěné stejně tak. Jenže to jsou děti a mají svou hlavu."

,,Jsou-," zajíkla jsem se, ,,jsou všichni studenti naživu, pane profesore?"

Ředitel si promnul šedivé licousy a věnoval mi pohled, jenž jasně hlásal odpověď. William ztěžka polknul. ,,Na tento rozhovor tu není vhodné místo, slečno. Přijměte mé pozvání dovnitř, do hradu, protože se připozdívá a já bych byl osobně taky radši za zdmi."

Kdovíproč ten muž nikterak neholdoval zbytečným přemisťováním, když se na dané místo dá dostat i jinak, tudíž nám pokynul ke kočáru, taženému dvojicí krásných testrálů. Will tentokrát neváhal a vydal se za ním, poněvadž tady se přeci nebylo čeho bát.

,,Omluvte ji, je jen... ostražitá," slyšela jsem, jak šeptá Brumbálovi, a s pomyslným mávnutím ruky to přešla. Byla to pravda. 

Cesta byla na můj vkus až příliš tichá. Čím blíž jsme byli k Bradavickému hradu, tím krvavější obloha na obzoru byla. Připomnělo mi to nejeden večer strávený na pozemcích s Poberty, kteří si dělali legraci jeden z druhého, jen tak jsme se poflakovali kolem a plýtvali časem, jako by ten večer mohl být věčnej.

Když jsem se pobrala z myšlenek, Will ke mně natahoval ruku, aby mi pomohl vystoupit z kočáru. Usmála jsem se a přijala ji. Rozešli jsme ke vstupní bráně, kterou ozařovaly již zapálené louče, jasné jako zrovna vycházející hvězdy.

,,Zapomněl jsem, jakej je to pocit," zamumlal zasněně a nechal mě vejít první.

Upřímně jsem doufala, že nikoho cestou do ředitelny nepotkáme. Nepotřebovala jsem, aby na nás zírali studenti, i když nemohli vědět, kdo jsem. Překonala jsem okamžité nutkání změnit se opět na Stellu Aiellovou, a nasadila malý úsměv, abych nebudila dojem pošahanýho asociála.

,,Dobrej, pane řediteli," kývnul k nám Avery, který se jen tak s Rosierem a partičkou hadů poflakoval kolem. Zašklebila jsem se nad pohledem, jehož mi věnoval a ještě víc, když se Evan na svého o pár měsíců mladšího bratříka zamračil. Cítila jsem se najednou tak nějak nad nimi.

Už jsem nebyla někdo, komu by mohli zatěžovat život.

Pokud jsem správně počítala, prázdniny začínaly za dva týdny. Od té doby tu bude zase pusto, sedmé ročníky už se sem nevrátí, a mě vykopnou z Malfoyovic manoru na ulici, přesně jak Tom Riddle řekl. A já pořád nenašla alespoň dočasné řešení, jenže to nebylo něco, čím bych se teď chtěla zaobírat.