Stella || HP fanfiction

30. Znovu ve tmě

Ještě jsem spala, když začalo svítat. Jako bych byla hluboko pod vodou, kde bylo teplo a kde jsem se mohla schovat, zatímco bouře, ta hrozná válka, zuřila na hladině nade mnou.

Zdálo se mi o sirotčinci, kde jsem vyrostla. Stále jsem prožívala ty roky v něm, s Rebeccou, která nakonec umřela, ale v mém snu byla nejživější jak to jen šlo. Bylo nám sedm a hrály jsme na babu v neopečovávané části zahrady našeho domova. Tolik jsem ji viděla v Lily a to snad byl důvod, proč jsem k ní přilnula.

Taky jsem cvičila a cvičila pořád dokola, přesně jak to ten muž s kloboukem, na jehož jméno jsem nikdy nepřišla, chtěl. Naléhal, že čím silnější budu po fyzické stránce, tím déle budu žít, a na mě to mělo jako na osmiletou holčičku velký dopad. Teď už jsem ale věděla, že důležitá je i psychická část člověka.

Ten muž s kloboukem mě nazýval Válečníkem. Warriorem. To byl dle jeho vyjádření člověk tak smrtící, že před ním i sám ďábel přivíral oči. Tehdy mi to přišlo absurdní.

Posilovat jsem znovu začala až s posttraumatickou stresovou poruchou v zádech.

Štípalo mě předloktí. Posadila jsem se na posteli, mžourajíc z okna, kde byl nádherný slunný den a já trčela uvnitř v zimě. Netušila jsem, co se stalo a když jsem se rozhlédla po prázdném pokoji, nebyl tu nikdo, kdo by mi to vysvětlil. Byla jsem stále navlečená v oblečení, jehož jsem měla pod hábitem v den, kdy napadli Prasinky, tudíž černou sukni a volnou bílou košili.

Zajímalo mě, kdo mě předešlý večer uložil do postele, neb mi všechno kolem bylo naprosto cizí. I moje ruce jako by byly. Shlížela jsem na ně a dezorientovaně sledovala každou prohlubeň v dlani. Každičký detail, dokud jsem levou neotočila a neviděla kus inkoustu, vykukující zpod rukávu.

Vyhrnula jsem ho tolik, abych poznala vyjímající se znamení zla.

Už nikdy jsem se nemohla vrátit ke lvům, neboť teď jsem byla zrádce.

,,Až tohle skončí, uvidíme, kdo bude zrazen," zavrčela jsem a hřbetem ruky si vztekle otřela slzy. Už teď mi chyběl ten nečekaný krátký život Stelly Aiellové. Odteď jsem byla Colette, nikterak zářivá, ale vyhaslá a chladná hvězda.

Kouzlem jsem si vysušila obličej od pláče a přešla k zrcadlu na konci místnosti, v němž jsem se shlédla. Mému obličeji kralovaly vystouplé lícní kosti, svěšené koutky a modré oči. Havraní vlasy jsem měla poházené všude kolem hlavy. Rozešla jsem se pryč.

V jídelně jsem se zastavila, když se na mě všechny pohledy obrátily. ,,Pardon?" vyšlo ze mě po dlouhé odmlce, načež ticho v místnosti protkala bavlna táhlého, nepříjemného smíchu, ostrého jako nůž.

,,Snad pozdravíš svého pána, ne?" protáhla Bellatrix, sedící opět co nejblíže černovlasému muži s širokými rameny. Otočil se ke mně a věnoval mi krátký, skelný pohled, jako by nás dva vůbec nesvazovala stejná krev. Odpustil si pozdrav, zjevně čekal na moji odpověď.

,,Se svým bratrem si budu jednat jak chci," odsekla jsem jí a pomalu se posadila na třetí židli po jeho pravé ruce. ,,Tome, mí bratři a sestry, nerada jsem vás nechala čekat," dodala jsem odevzdaně, poněvadž to bylo to, co chtěli slyšet, a položila dlaně na desku mahagonového stolu. Šum náhlých hlasů oněměl a Tom si stoupnul.

,,Sešli jsme se, abychom přivítali novou členku spravedlivé strany, to jest naší, Colette. Je jí teprve osmnáct, nicméně tuším, že vydá za polovinu z vás, to jste již viděli včera," kývnul k levému rohu místnosti a Bellatrix se mimoděk uchechtla.

Při pohledu na to tělo se mi zhoupnul žaludek. Byla jsem ráda, že jsem si den mého přijetí nepamatovala, protože, ačkoliv jsem věděla, že každý nový Smrtijed musí zabít, nechtěla jsem tu chvíli prožívat dokola v mysli. Zhoupla jsem se na židli a zachovávala kamenný výraz.